Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost. Sokrates

Duben 2007

Havlíčkův dům v Brixenu

6. dubna 2007 v 11:52 Obrázky
Na této unikátní fotce je zachycen dům, ve kterém pobýval Karel Havlíček Borovský, když byl nucen setrvávat v Brixenu.

Sv. František z Assisi

5. dubna 2007 v 11:49 Texty
Zde jsou tři modlitby sv. Františka z Assisi. Tento významný křesťanský světec je velmi oblíbený. Je to pravděpodobně díky svému obrovskému optimismu a dobré energii, která z něho vyzařuje až do dnešních dnů. Abychom si ho trochu připomněli je zde jaho Píseň bratra Slunce a ještě dvě modlitby navíc.
František z Assisi
Sv. František z Assisi
Do češtiny přebásnila Zuzana Nováková
Buď, Bože, chválen vším svým stvořením,
především bratrem sluncem, krásným a zářícím,
zrcadlem plným lesku, nádhery a jasu,
co odráží tvou vznešenost a krásu.
Buď, Bože, chválen ve dne sluncem, hvězdami za noci,
těmi, co tmou jsi rozvěsil jak lampy planoucí,
buď, Bože, chválen hvězdami i lunou
a také bratry oblaky, co přes její tvář plynou.
Buď, Bože, chválen oblaky, deštěm i vzduchem čistým,
větrem, jenž cesty vysouší a smetá staré listí.
Buď, Bože, chválen deštěm, sněhem, každým počasím,
jímž udržuješ, Pane, život tvorům svým.
Buď, Bože, chválen vším svým stvořením,
především naší sestrou vodou,
neboť je velmi potřebná, pokorná a čistá.
Naposled s krví vytryskla pod kopím z boku Krista.
Vodou i ohněm pochválen buď, Pane,
tím bratrem silným, radostným, co hřeje nás a plane.
Buď, Bože, chválen vodou, ohněm i zemí, matkou naší,
která se po tvé vůli kvítím i plody krášlí
a tak spanilá rodí, chová a posiluje,
co ke tvé slávě běhá, létá, ve vodách pluje.
Buď, Bože, chválen vším svým stvořením,
především těmi, jež nikdo neochrání,
když jsou tupeni a pronásledováni,
ale odpouštějí pro tvou lásku.
Buď, Bože, chválen i naší sestrou, smrtí těla,
jíž neunikne nic z toho, co žije,
a která pokořuje lidskou pýchu.
Zle je těm, kdo umírají v těžkém hříchu,
Blahoslaveni, kdo se ti, Bože, ve smrti odevzdají,
protože druhou smrt už nepoznají.
Modlitba Františka z Assisi
Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje,
abych přinášel lásku, kde je nenávist,
odpuštění, kde je křivda,
jednotu, kde je nesvornost,
víru, kde je pochybnost,
naději, kde je zoufalství,
radost, kde je smutek,
světlo, kde je tma.

Pomoz mi,
abych netoužil po útěše, ale utěšoval,
po pochopení, ale chápal,
po lásce, ale miloval.
Vždyť kdo dává, ten dostane,
kdo odpouští, tomu je odpouštěno,
kdo umírá, ten povstává k životu věčnému.
Amen.
Modlitba
Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak, vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a jednoduché Jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků.

F.V. Hek - Průpovědi

5. dubna 2007 v 11:37 Texty
Zde jsem si pro vás připravil velmi cennou ukázku tvorby vlastence, kterého všichni velmi dobře znáte z románu Aloise Jiráska F.L. Věk. Skutečný František Vladislav Hek byl opravdu vlastenec, a dokonce se i literárně angažoval. Kormě jeho významného díla Velký pátek napsal i menší dílka. Například jsou významné jeho krátké satyrické průpovědi, díky kterým si získal označení jako první český novodobý satirik.
František Vladislav Hek
Průpovědi
Co prospěje tobě, že jazyk Boha chválí, jestliže ho i svědomí tvé nechválí?
Hledáme Boha, abychom ho nalezli, a nalezše ho, hledati ještě nepřestáváme, neboť jest neskonečný.
Dobré, když se dobře neužívá, Všecku svou potracuje dobrotu.
Kdož upřímě chce, mnoho může, pokudž se opravdivě vynasnaží.
Ze semene kopřivy neroste lilium.
Přenešťastný člověk, kterýž rozum ztratil, neboť ztratil to, což ho od živočichův dělí.
Krejčí mdlého zraku nit do jehly sotně navléká.
I té nejdelší písničce bude jednou konec.
Koflík prázdný, byť i všecek zlatý byl, žízeň přece neuhasí.
Zrcadlem života jest příklad dobrý.
Počátek ctnosti dobré svědomí.
Daruje-li co komu lakomec, měj to jako za lep na ptáky.
Sotva bude člověka na světě, aby vždy tak přímě kráčel, že by se nikdy šourně nezatočil.
Jistější je dnes nežli zítra.
Dobře ztrávený čas uběhne jako voda.
Každá věc má svou vadu i statečnost.
Kde se klevetníci scházejí, tam má hluchý pokoj.
Kohož sílí Bůh, toho lidé neomdlejí.
Sebe samého přemáhání jestvšech ctností kořenem.
Veselý na cestu tovaryš jest již poloviční cestou.
Člověk v mnohých věcech prohnaný o všelicos se pokusí.
K příteli věrnému žádného není přirovnání.
Blaze domu, v němž rozšafná vládne matka.
Několik píšťal nedělá celé varhany.
Boj srdce dobrého s hlavou zlou nikdy nepomine.
Náhlé obracení nebývá trvalé.
Moudrému nepřichází na světě nic velkého, ale také nic malého.
Msta zamlčená nebo poodložená bývá nejnebezpečnější.
Každý hraje, jak mu padne kostka; dobrý ale hráč dovede i se špatnou kostkou vyhrát.
Nehroz se, děťátko, mračna: nad mračnami Slunce.
Lítá, prve než mu křídla dorostli.
Rok ma krok, příjde, prvé než zvíš.
Zrale považ, prvé nežli cestu nastoupíš, kudy se dáti máš.
Každá řeč bez skutku prázdná jest a daremní.
Kdo se spoléhá na cizí stůl, bývá často bez oběda.
Každý rádce chváli to, k čemu radí; ale někdo radí k sobě.
Kdo lží nabijí, stříli naprázdno.
Bez boje nebývá vítězství.
Mnohý louská ořechy, avšak na vylouštěná jádra cizí chodívá mu veverka.
Snáze nalezne chudoba dobrotince nežli přítele.
Mluv se slepým o barvě, však ztěžka se domluvíte.
Dítě ovšem, neděje li se mu hned všecko po vůli, brečí; ale proto jest a zůstává dítětem.
Byť bys, člověče, všecko, co dobrého a vzácného ve světě máš, ztratil: hlediž jen, abys neztratil sebe samého.

Obrozenci 1

4. dubna 2007 v 22:53 Osobnosti
Dnes tu mám pár dobových obrázků nebo fotek našich významným obrozenců, především z raných fází národního obrození. Pravděpodobně mi zde zezačátku budou někteří chybět, ale budu se je snažit v blízké době doplnit. Navíc zde nechci zveřejňovat podrobné životopisy, ale spíše zajímavosti a význam díla našich oborzenců (případně, kde se o nich dozvíte něco navíc). Myslím, že když bude někdo chtít přesnější informace o tom či onom obrozenci, může je vyhledat v každé dobré encyklopedii. Zde jsem si dal za úkol rozhořet ve vás jiskru zájmu o skupinu lidí, díky které je tento článek (a vůbec všechno co denně všude vidíte a čtete) napsán v češtině. Za jejich práci bych jim chtěl poděkovat, protože se náš jazyk zachoval jen díky nim.
Josef Dobrovský (17.8. 1753 - 6.1. 1829)
Jeden z našich prvních a dle mého soudu nejvýznamnějších obrozenců. Žil v době, kdy ještě sám musel psát své stěžejní práce v latině nebo němčině, aby jim tehdejší vzdělanci rozuměli (pár drobnějších prací napsal ovšem i v češtině). Byl neobyčejně vzdělaný a měl široké pole zájmů. Položil základy slavistiky, byl historik, jazykovědec, etnograf, archeolog, numismatik, kritik, a vychovatel (u Nosticů). Zároveň byl vysvěcen na kněze a své školení zahájil u jezuitů. Život mu znepříjemňovala duševní choroba, která se projevovala občasnými záchvaty "pomatení mysli", které ovšem za krátkou dobu opět pominuly. Přesto, že byl jedním z největších obrozenců, nikdy nechtěl dát přednost líbivé lži před pravdou. Rukopis Zelenohorský označil za podvrh (zajímavé je, že rukpis Královédvorský považoval za pravý), čímž proti sobě rozpoutal kritiku ostatních vlastneců (zejména lidí okolo Jungmanna). Z Dobrovského se rázem stal z nejlepšího vlastence největší zrádce. K tomu ještě přispělo to, že sám proti němcům necítil žádnou zášť, nelíbila se mu násliná germanizace, ale od většiny vlastneců se lišil tím, že si německé kultury vážil, zatímco ostatní němčinu a Němce nenáviděli, on v sobě zášť neměl a i to mu slouží ke cti. O jeho vědecké autoritě svědčí i to, že Václav Hanka, svůj další podvrh, Zlomek Evangelia sv. Jana, vydal až po smrti Dobrovského, protože Dobrovský by jeho padělek ihned odhalil. Dobrovský se přátelil s mnoha evropskými vzdělanci, např. s Goethem, který v jednom svém dopise ocenil kvality Dobrovského. Sama vědecká práce Dobrovského je velmi rozsáhlá a i přes to, že Dobrovský sám měl pochyby o tom, zda se podaří český jazyk zachránit, dokázal položit solidní základy, díky nimž se český jazyk podařilo zachovat. Navíc byl Doborvský dokladem toho, že snahy o obrození českého jazyka nejsou zájmem pouze nevzdělaných lidí, ale že se týkají i vyšších vrstev. Doborvský sepsal první ucelený přehled české literatury v historii (Dějiny české řeči a literatury) a navíc dokázal skvěle rozpoznat k jakému typu poezie se český jazyk hodí (viz. Česká prozodie). Doborvský sám měl fenomenální jazykovou paměť - ovládal kolem 12 jazyků. Velmi důležitou praví Dobrovského je dvoudílný Německo-český slovník. Díky své zálibě v modrém oblečení si vysloužil přezdívku "modrý abbé". Když se v roce 1828 vracel ze své badatelské cesty z Vídně, zastavil se v Brně. Tam se ubytoval u Milosrdných bratří. Odtud vycházel na procházky do města a okolí (dokonce došel pěšky až do Rajhradu). Právě to, že chodil pěšky a nevzal si kočár způsobilo, že nachladl a krátce po novém roce umírá. Pohřben je v Brně na Ústředním Hřbitově. Pro zájemce, kteří mají zájem o dílo Dobrovského doporučuji knihy Josef Dobrovský - Výbor z díla a Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského, pro zájemce o jeho pobyt v Brně knihu Doborvský a Brno a o jeho život a dílo a dobu, ve které žil doporučuji Josef Dobrovský od Milana Machovce. PRavděpodobně nejuceleněji popsal jeho život Vincenc Brandl. Jeho kniha nedávno znovu vyšla a je celkem levná. Jsou v ní často citované dopisy a různé dobové dokumenty, takže je to o to zajímavější.
Václav Matěj Kramerius (9.2. 1753 - 22.3. 1808)
Kramerius šířil vlastenectví přesně na opačné frontě než Josef Dobrovský. Zatímco Dobrovský se snažil vzbudit zájem ve vyšších vrstvách, kde češtinu většinou považovali za podřadný jazyk, Kramerius se snažil rozšířit češtinu mezi prostým lidem a zušlechtit ji. Oba tyto směry byly velmi důležité - vzdělaní lidé mohli pro češtinu více vykonat, ale pokud by se poněmčilo prosté obyvatelstvo už by nikdo nedokázal češtinu oživit, bylo proto potřeba vytvořit zdravé jádro českého jazyku, především mezi prostým lidem. A Kramerius byl v tomto směru geniální. Vystudoval jezuitské gymnázium a v Praze byl mezi ostatní vlastnece uveden J. Dobrovským. Tam se uchytil u rytíře Jana Františka z Neuberku, který byl sběratel starých písemností. Kramerius se stal jeho archivářem a knihovníkem. Už tam získal velký rozhled a oblíbil si naše staré autory (např. Veleslavína). Sám začal překládat cizí písemnosti a přeložil knihu, která se ve své době stala velmi oblíbenou, tzv. Kniha Josefova popisovala a oslavovala skutky císaře Josefa II. Kramerius začal pracovat v Schönfeldských c. k. poštovských novinách (tehdejší jediné česky psané noviny). Velmi neuspořádané noviny se mu podařilo velmi přehledně uspořádat a ustanovil stálé rubriky. Dá se říci, že díky němu se prodejnost novin velmi zvýšila. Poté se Kramerius rozhodl k riskantnímu pokusu a roku 1789 založil své vlastní Krameriusovy c.k. pražské poštovské noviny, které byly krátce poté (roku 1791) přejmenovány na Krameriusovy c.k. vlastenské noviny. Noviny slavily obrovský úspěch a jejich prodej se za krátký čas ztrojnásobil. Kramerius se stal i schopným vydavatelem. Zřídil vydavatelství Česká expedice (ta sloužila zároveň jako knihkupectví a antikvariát), kde vydával nejen staré české, ale i nové, do češtiny přeložené, knihy. Vydal tak například Trojanskou kroniku, Ezopovy bajky, Robinsona Crusoea (vydaných titulů bylo kolem 80). Kramerius také vydával velmi oblíbené kalendáře, které měli za úkol jak popavit tak i poučit. Česká expedice se vůbec stala baštou tehdejších vlastenců. Po Krameriově smrti převzal jeho noviny syn Václav Radomil, který ovšem zdaleka nebyl tak zdatný vydavatel jako jeho otec a noviny po čase zanikly (nicméně se Radomil angažoval jako spisovatel a mnoho jeho věcí se dá ještě dnes sehnat). Význam Krameriových novin pro tehdejší dobu byl nesmírný. Díky němu se čeština začala opět zmáhat a prostý lid si začal uvědomovat svou národní identitu a zaroveň se mu dostalo do rukou množství starých českých knih. Kramerius položil solidní základy dalším pracem obrozenců, kteří muhli začít požadovat světovost české literatury a začali překládat i významnou cizí literaturu (např. Jungmann přeložil Millův Ztracený ráj).
František Vladislav Hek (11.4. 1769 - 4.9. 1847)
Myslím, že popisovat život F.V. Heka je zcela zbytečné. Tento vlastenec se proslavil především díky tomu, že ho použil A. Jirásek ve svém románu F.L. Věk. Život tohoto Dobrušského rodáka se celkem shoduje s osudy vylíčenými ve výše zmíněném románu (například ovšem ve skutečnosti neexistovala postava Žalmana). Byl synem kupce z Doburšky a díky nadání se dostal na studia do Prahy, kde se seznámil s vlasteneckou veřejností. Po návratu do Dobrušky začal šířit národní obrození na venkově (např. půjčoval knihy a snažil sezřídit české divadlo, což se mu ovšem kvůli odporu vrchnosti nepodařilo.. Do své knihovny získal přes 3000 svazků knih, které ovšem většinou shořely při požáru v roce 1806, stejně jako celý jeho obchod - jediné co se zachovalo byly známé mořské panny, které vysely nad pultem krámu. Tento požár s polečně s finanční krizí v Habsburské monarchii způsobil, že se Hek z finančních problému nemohl dostat. V roce 1821 mu zemřela manženlka, Hek prodal zbytky svého obchodu a a odešel z Dobrušky. Konec života strávil u své dcery, která se provdala za zámožného člověka.
Literární dílo F.V. Heka je v naší literatuře průkopnické, je označován jako první český novodobý satirik. Napsal mnoho epigramů (některé z nich jsou v sekci Texty) a vydal satirické dílo Velký pátek. Také je autorem několika hudebních skldeb, které se prý ještě dnes hrají, bohužel jsem neměl příležitost některou z nich osobně slyšet. Pokud se chce někdo dozvědět něco o jeho životě, doporučuji přečíst si Jiráskův román, anebo se vypravit do Dobrušky, kde je Hekův rodnný dům, v kterém se nachází expozice o jeho životě. Také je možné přečíst přímo jeho dílo a to především ve vydání jeho spisů (3 díly), které sice byly vydány v 1. republice, ale dnes se ještě dají v některých knihovnách ještě sehnat.
Jan (nebo také Ján) Kollár (29.7. 1793 - 24.1. 1852)
Je jedním z prvních slovenských buditelů spolu se šafaříkem a zároveň byl posledním slovenským obrozencem, který ještě psal česky. Sám Kollár nechtěl prosazovat slovenštinu, protože se bál, že by tak došlo k rozštěpení jednoty mezi Čechy, Moravany a Slováky a jejich úsilí by tím bylo ztíženo.
Kollár se narodil v obci Mošovce na dnešním Slovensku. Byl synem evangelického rolníka. Kollár nejprve studoval na latinské škole, ale otec mu dále nechtěl studia platit a dal ho vyučit na řezníka. To se ovšem Kollárovi nelíbilo a sám se vydal proti otcově vůli studovat na lyceum v Bánské Bystrici. Poté odešel do Prešpurku, dnešní Bratislavy, kde byl vychovatelem v evangelickém sirotčinci. Nakonec odešel do Německa, kde studoval na univerzitě v Jeně bohosloví. Tam ho velmi ovlivnil vlastenecký život Němců. Osobně se také ve Výmaru setkal s J.W. Goethem. Kromě toho se zde také seznámil s Frederikou Wilheminou Schmidtovou, kterou si později vzal, a která ho ovlivnila na celý život - například podle ní vytvořil svou nejslavnější postavu Mínu v eposu Slávy dcera. V roce 1819 se vrátil na slovensko, kde byl vysvěcen na evangelického kněze, odtud se odebral do Peště, kde začal působit nejen jako kněz, ale i jako vlastenec a stal se obhajovatelem práv Slováků proti Němcům a Maďarům. Kollár se vždy snažil bojovat za osvobození Slovanů a jejich vzájemné propojení (dobře je to patrné ve Slávy dceři). Kollár vydal nejprve sbírku Básně, poté svoje nejznámější dílo Slávy dceru. Při jejím psaní se patrně inspiroval jinými autory - Byronem, Dantem, Petrarkou. Děj je takový, že básník prochází jednotlivé slovanské země a jeho průvodci jsou Mína, dcera bohyně Slávy a Mílek (=amor). První vydaní v roce1824 obsahovalo 154 sonetů, které byly rozčleněny do tří zpěvů - Sála, Labe, Dunaj. Kollár na tomto díle pracoval až do své smrti a posmrtné vydání (1852) už mělo 2 další zpěvy - Léthé a Acheron a celkem ho tvořilo už 645 sonetů. Autor totiž chtěl ze svého eposu udělat encyklopedii, která by obsahovala historii všech slovanských zemích. Toto rozšíření se značně projevilo na čtivosti a srozumitelnosti textu. Zato původní vydání v roce 1824 sklidilo u vlastenců veliký úspěch a dílo se rázem stalo jedním ze stěžejních děl národního obrození. Dále vydal Kollár Písně světské lidu slovenského v Uhřích, což vlastně byly sebrané slovenské národní písně - pracoval na nich s Pavlem Josefem Šafaříkem. Kollár také vydal 110 svých kázání ve dvoudílné knize (1844) a cestopis o své cestě do Horní Itálie.V roce 1849 byl jmenován profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě, kde pracoval až do své smrti. Jeho rodný dům se bohužel nezachoval, protože 1863 vyhořel. zachovala se akorát sýpka, která byla z kamene a ve které je dnes Muzeum Jana Kollára.
Pokud by dnes chtěl někdo studovat Kollárovo dílo, pak je celkem jednoduché sehnat Slávy dceru a v nedávné době byl vydán ve vydavatelství Kalich vábor jeho kázání (celkem 8 kázání) pod názvem Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči - stojí 20 Kč, takže se to určitě vyplatí.

Mínoiská civilizace

4. dubna 2007 v 21:56 Umění kultur
Když vědci zjistili (díky vykopávkám vedeným Arthurem Evansem), že kořeny evrposké civilizace sahají mnohem hlouběji než se prve soudilo, vzbudil tento objev i mezi nejširší veřejností značný rozruch. Nejen, že se najednou stáří evropské kultury posunulo do shruba stejné doby jako egyptská nebo mezopotámská kultura (i když obě jsou přece jen o trochu starší), ale ukázalo se, že je stejně zajímavá jako ostatní tehdejší světové kultury. Dnes je tu pár fotografií přibližujících kulturu, která měla sídlo na Krétě a dá se o ní říci, že je přímou předchůdkyní řecké a potažmo evropské kultury, která zde je až do dnešních dnů.
Hlavními středisky na Krétě byly velké paláce. Byly to vlastně velmi rozvětvená mnohopatrová města. Jejich půdorys připomíná labyrint, což možná ovlivnilo i řeckou mytologii, zvláště když k tomu připočteme uctívání býků, které mělo na Krétě velkou tradici. Navíc symbolem kréty byla dvoubřitá sekera tzv. labrys, z jehož názvu by se mohlo jméno labyrint odvozovat.
Zde můžete vidět dva záběry paláce v Knossu po rekonstrukci. Na druhém jsou vidět typické krétské sloupy. Bohužel autentičnost nemůžeme až tak spolehlivě potvrdit, protože archeolog Arthur Evans, který vykopávky vedl, potřboval rychle obnovit starověké památky, aby tak zvýšil zájem veřejnosti o nově nalezenou kulturu, což se mohlo projevit na kvalitě rekonstrukce.
Zde je ukázka šperkařského umění starověkých Kréťanů. Je vidět, že byli opravdu mistry. Rovněž to dokládá, že měli velmi vyspělou kulturu, podobné šperky dělaly i ostatní vyspělé starověké národy, např. Etruskové.
Krétské vázy - vázy a vůbec všechny malby na krétě byly silně ovlivněny motivy mořských tvorů. Na první můžeme vidět chobotnici a na druhé nádherné váze jsou zobrazeni delfíni, mořské rostliny a ulita. Na dolní části je ornament nekonečené vlny, což symbolizuje nekonečnost bytí.
Soška Hadí bohyně. Na Krétě měli hadi velmi důležitou úlohu. Pravděpodobně byli v přízemí paláců v nádobě, kde byli chováni pro velmi důležitý úkol. Na Krétě totiž byla častá zemětřesení, a hadi je dokázali včas rozpoznat (díky chvění půdy), a mohli tak obyvatele předem varovat. Proto měli hadi velmi důležitou rituální úlohu. Je zajímavé, že jednu sošku hadí bohyně máme dokonce i u nás v Národním muzeu.
Jak už jsme výše napsali, býk měl v krétské kultuře důležitou rituální roli. Mladí lidé se stávali dospělými tím, že absolvovali tzv. tanec s býky. Jednalo se pravděpodobně o "akrobatické cvičení", při kterém museli před býky uskakovat (dokonce možná museli býky přeskočit saltem). Na tomto obrázku je ryton sloužící k úlitbě - je to vlastně nádoba, kam se nahoře do otvoru lilo víno a tlamou vytékalo.
Zde je už výše zmíněná dvoubřitá sekera Labrys, která se stala symbolem Kréty a možná je od ní odvozeno slovo labyrint.
Zmíněný rituál - býčí tanec. Vidíme, že aby mohl mladý Kréťan tento rituál podstoupi musel být velmi mrštný.
Trůní sál v paláci v Knossu. Na stěně jsou malby, které ovšem nejsou původní a byly znovu zrekonstruovány teprve nedávno.
Stěna, na které je krásná malba s delfíny. Opět mořský motiv.
Na konec je tu ještě malba rybáře, který nese ulovené ryby.
Závěrem bychom měli dodat, že kultura na Krétě vznikla v 3. tisíciletí před Kristem a skončila někdy kolem roku 1500 př. Kr - pravděpodobně přírodní katastrofou - výbuchem sopky na ostrově Théra. Poté byla kréta obsazena Acháji. Kultura na Krétě se vyznačovala velkou bezstarostností bezstarostná. Paláce neměly žádný obraný systém, takže pravděpodobně nehrozilo žádné vojenské napadení. Navíc jsou všechny malby velmi jásavé, jsou malovány pastelovými barvami a vůbec působí velmi vesele a "rozjařeně". Z Kréty se umění rozšířilo i na pevninské Řecko a z řecké kultury čerpáme dodnes, takže civilizace na Krétě je svým způsobem jedním z našich kulturních základů.
Ještě je tu seznam pár knih, které o starověké Krétě pojednávají:
V.Zamarovský - Objevení tróje;
Minojské a Mykénské umění

Husův rukopis

4. dubna 2007 v 21:13 Obrázky
Zde je malá ukázka rukopisů mistra Jana Husa.

F.X. Šalda - Krise inteligence

4. dubna 2007 v 20:53 Texty
Dnes je tu opět jeden článek od F.X. Šaldy. Tentokrát pojednává o krisi inteligence, což je i dnes velmi aktuální otázka. Navíc se zde okrajově jedná i o přístupu tehdejšího, ale i dnešního, vědce k práci a vůbec k otázkám, které věda až tak moc v kompetenci nemá. Tento článek je velmi dobrým dokladem, že i dnes má Šalda rozhodně co nabídnout. Sami se přesvěčte:

F.X.ŠALDA

Krise inteligence

Píše se o ní, debatuje se o ní, přednáší se o ní; kamkoli se vrtneš, všude se s ní setkáváš. YMCA, která jinak servíruje svým příznivcům pravidelně nábožensko-estetický čaj poněkud řidšího nálevu, uspořádala nedávno přednášky 4 universitních profesorů, na nichž byla různým způsobem řešena. Nebyl jsem jim přítomen, ale pokud jsem o věci četl, převládalo mezi přednášejícími mínění, že je třeba především aktivismu: hlavně dělat něco, zasahovat činně do politiky i do života sociálního - jinak se prý inteligent neuzdraví. Mluví se totiž u nás již běžně o intelektuálštině v stejném, patologickém smyslu jako o oblomovštině; jako o chronické nemoci, která záleží v úplné ztrátě víry a vůle a tím i v neschopnosti jednat. A někteří z řečníků doporučovali prý churavějícímu intelektuálovi, aby šel k dělníkovi, ovšem k dělníkovi třídně uvědomělému, a stykem s ním se snažil nabýt ztracené víry, bez níž není možný plný život.
Pokládám tuto léčbu za více než pochybnou. Dělník třídně uvědomělý má ovšem svou víru velmi živou a velmi pevnou, víru, že zvítězí v třídním boji a upraví pak svět po zásadách marxistického komunismu, ale je to víra uhlířská, víra, která má klapky na očích, a musí je mít, poněvadž by jinak dělník musil zoufat o svém zítřku; víra utilitářská, diktovaná zájmy hmotnými. Zcela jiná, vyšší, nestranická, bezzájmová, teoreticky vytříbená musí být naproti tomu víra intelektuálova. Tato víra, ač má-li mít vů bec smysl, může být jen věrou v intelekt nebo, ještě jasněji, věrou v Ducha tvořivého. Všecka bída intelektuálů je právě v tom, že ztratili tuto víru; že nevěří v intelekt jako v tvořivou sílu dění světového i společenského, za to však věří v odvozené činitele mechanické a materiálné. Dnešní intelektuálové propadli, v pravém smyslu slova, pověře ve všeléčivost činitelů mrtvých, které jsou pouhé deriváty a průběžné zjevy vlastních sil duchovních. Propadli neduchovosti; zmalodušněli a zmalověrněli - v tom je jádro nemoci. Nevěří ničemu, co nemohou ohmatat nebo spočítat; pouhé konstatování vyplňuje cele jejich duši a omylně se domnívají, ono že je všecko poznání, všecko vědění lidské. Pravda, je třeba zase získat velkověrnosti a velkodušnosti, ale těch není možno nabýt odnikud z vnějška, ani ne stykem s dělníkem a nápodobou jeho, nýbrž pouze vnitřní regenerací: novým správným poznáním a přizpůsobením života a jeho prakse k tomuto poznání.
Takovou víru v intelekt třeba nalézt, jakou měl na příklad Platon, ovšem bez jeho ideologie. Takovou víru v intelekt, jakou měl Tomáš Aquinský, který v něm vidí to, co člověka spojuje s Bohem a co jediné dává smysl a rozum všemu jeho puzení a usilování. Takové víry třeba nabýt, jakou měl Dante, jemuž světlo intelektuálné je souznačné s láskou, uvádějící v pohyb všecek vesmír hmotný i duchovný. Bez takové víry v intelekt není v pravdě intelektuála. Ne suché a studené rozumaření vyplňuje pravého intelektuála, nýbrž duchový oheň, plamenné křídlo, které ho přibližuje všeobjímajícímu nejvyššímu dobru. Intelektuálnost není mrtvolná a pedantická akribie, která se nasytí spočítáním a konstatováním těch různých faktíčků, kterých je šedesát na kopu; pravá intelektuálnost je žár mučící a pronikající celou duši, kterému není úkoje, pokud ji nevynese k vyššímu sjednocenému pohledu na věci života a smrti. Bez takového žáru nebylo velikých vědců, právě jako ne velikých myslitelů a básníků; a nic nesvědčí o dnešním vědném úpadku v různých oborech víc než to, že je ztracen tento jednotící pohled, že je utopen v mikrologické tříšti detailové, v té setrvačné činnosti, která není v pravdě nic jiného než hromadění, hromadění, hromadění a popis a zase popis. Věda ovšem nikdy nevystihne absolutna, ale ze všech sil musí se snažit, přiblížit se mu, a počítat s ním jako s posledním jednotícím principem, jako s polárkou, podle níž se orientuje. V tom právě je velkověrnost a velkodušnost intelektuálná, která by měl a být unum necesarium každé vědecké práce; a ta právě je dnes velikou většinou ztracena.
Jak jinak bylo tomu například ve středověku! Tam byla věda ovšem také životním povoláním, ale to povolání mělo své výsostné poslání, poslání, za něž byl ochoten takový theolog položit život, a také ho někdy položil. To poslání bylo právě víra v intelekt jako v tvořivý prvek životný, jako v architektonický princip světa i života. Byla to víra ve světlo prostupující celý svět vnitřní i vnější a budující z chaosu řád. Nic tu nebylo ponecháno náhodě, všecko bylo jím včleňováno v soustavu harmonie vesmírné, v níž nalézá podle určité metody hodnotící místo nejvyšší i nejnižší. A ještě v renaissanci! I tu bývá ještě profesor confessor: celou svou osobností stojí za svým poznáním vědným; ono je mu jeho celým osudem lidským, jeho brání a s ním se ztotožňuje do svého posledního dechu, pro jeho pravdu je ochoten jíti třeba na hranici. I tu není vědění nic indiferentního, nic pouze zkonstatovaného a popsaného; i tu stojí za vědou víra co nejvášnivější a zcela nesmlouvavá, která zavazuje k naprosté věrnost i a službě onomu velikému principu, který objímá všecko, aniž je tím objat. Proto ponoříš-li se do děl takových velikých duchů minulosti, ovane tě vždycky dech věčnosti; jsme v říši transcendentna, dýšeme, bez všeho dalšího vysvětlování a výkladu jeho vzduch...
Jak jinak je tomu většinou dnes. Místo myslitele, místo zpytatele v goethovském smyslu zaujal namnoze "odborník", kterému vědění není viděním, který úplně potlačil dalekozornost, který pracuje mikrologicky, jemuž počet článků v tykadlech nějakého brouka, nějaká čárka nebo nějaký puntík nad písmenkou, nebo nějaké datum o obecním špýchaře v Makotřasích z r. 1615, nebo scházející položka v bibliografii jsou nejvyšší důležitostí, pro níž dovede vzbouřit mrtvé i živé. Vědění nejen že dávno není již viděn ím, je metodicky provozovaným oslepováním nebo aspoň krátkozračením: za nic na světě nesmíš vidět přes svůj krtčí kopeček - jinak nejsi vědec. Jen tam, kde důležité i nedůležité, významné i nevýznamné leží pomícháno pospolu, bez architektonického plánu a řádu, bez účeloslovného osvětlení, je prý věda. Jen tam, kde jsou vědomě zpřetrhány mosty k nejvyššímu jednotícímu principu, je prý věda. Jen tam, kde se pěstuje exklusivnost a indiferentnost pod maskou objektivity, je prý věda...
Nuže, toto metafysické kastrátství je vlastní příčina bídy intelektuálské. Pro toto kastráctví, a pro nic jiného, nemůže dnes věda dát nic životu, pro ně stojí bezradně a bezmocně před ním, nemůže mu pomoci, i kdyby chtěla: je sama odduchovělá a oddživotnělá, žije ve vzduchoprázdném prostoru, pod vývěvou, odříznuta od proudícího kontaktu s dechem božím. Nedovede nést k zdroji vyššího zdraví, umrtvená v mučivém sebeochrnutí. Neodpovídá a nechce ani odpovídat na nejdůležitější otázky života a smrti, a no libuje si v tom, že jim ironicky uhýbá. Slouží-li čím člověku a životu, tož jen jeho hmotným potřebám. Opatřuje mu větší životní komfort, vyvádí ho na vyšší životní úroveň, řekl bych skoro s ukrytou infernální ironií, aby tím mučivěji procítil děs z bezúčelnosti a z beztvárnosti všeho ...
Heroické ctnosti, ty, které vyznamenávaly veliké zakladatele vědy i umění, jakoby byly dnes ztraceny: jsou cítěny spíš jako překážka než jako stimulans při práci vědecké. Povšimněte si jen našeho domácího života vědeckého. Kde je naše poslední aspoň statečná a karakterní generace vědecká? V minulosti skoro již šeré. Jsou to positivisté a realisté, kteří v 80tých a 90tých letech min. století sváděli své, dnes již legendární boje s posledními přežitky romantismu. Nejde zde nikterak o to, byli-li vždy v právu a měli-li ve všem pravdu; já soudí, že často nikoliv a že již u nich se projevilo modloslužebnictví pouhé faktíčkovosti, že již oni byli v zajetí krátkozrakosti materiálové. Ale přece se bili o něco a věřili v něco, co jest možno nazvat interpretací skutečnosti, co jest možno nazvat zorem a videm. Byl zde ještě jakýsi smysl pro jednotící celkový pohled, pro strukturný řád, pro syntesu vědecky životnou; ale to všecko vymizelo, vyvanulo od té doby. Čteme a slyšíme stále, že positivismu v cizině odzvonili; že je na postupu nové kladení, pojímání i interpretování problémů vědeckých; že jsou stvořeny již nové tvárné i znakové symboly k vystižení nových vědeckých zorů. Ale u nás po všem tom nevidím skoro stopy. Těžké nákladní vozy mrtvého materiálu vlekou se dál v týchž vyježděných kolejích a zapadají do nich až po nápravy... Není skoro pokusů o nový vědecký zor nebo jednotící vid.
Věda takto pojímaná může být sotva čím jiným než vysokou školou opatrnictví a chytračení, a jdeme-li již vysoko, tedy píle a vytrvalosti; ale vyšší orgány člověka duchového musí při ní nutně zakrnět. Taková věda nemůže dát životu toho, čeho život potřebuje nejvíce: mravního příkladu statečnosti.
Není a nemůže být člověk živ z formulek, z liter, z cifer, ani z ostatního kupeného vědění a poznání pouze materiálného. To všecko jsou jen podmínky, které musí být oživeny duchem a jím proměněny v mravní i tvořivé energie; leží-li ladem, zahnívají záhy a kazí jen vzduch. Kolik ohně a žáru dovedl vykřesat člověk antický i středověký ze svých nepoměrně menších zásobáren vědění a poznání! A jak hanebně málo dovede z materiálií mnohem, mnohem bohatších užít pro vyšší stavbu životní člověk moderní! Tak se mně skoro zdá, že z nahromaděných zásob dovede ještě nejspíše odpoutat síly ničivé a kazivé, které mohou každou chvíli uvrhnout svět zpět do chaosu barbarství tak radikálního a důsledného, že barbarství staré je proti němu idylickou pohádkou. Vědecké barbarství není, žel, pouhé slovo; vědecké barbarství je nejstrašnější skutečnost, před níž stojíme a která ohrozuje a otravuje nám denně zdroje životní.
Proto vliv intelektuálů v životě veřejném v poslední době tak rapidně klesá. Ta tam je doba, kdy muž, jako byl Palacký, osobnost v plném romantickém smyslu slova, v němž se v jednotnou syntesu sepiali i vědec i myslitel i umělec a básník, byl i politickým vůdcem svého národa. Pochopme, že jim mohl být jen právě harmonií a syntesou všech těchto složek, z nichž žádná se neosamostatňovala v neplodném odbornictví, nýbrž jedna se opírala o druhou a vyvolávala druhou v činnost i součinnost. Dnes právě o osobnosti v tomto celém výsostném slova smyslu je veliká, ano největší nouze, jak ve vědě, tak v umění. Máme řadu pracovitých odborníků, kteří naplňují zákon až do poslední literky, ale málo lidí ducha a osobností, které ruší zákon starý a zakládají nový. Proto se dnešním intelektuálům vyhýbá život, jakoby tušil, že i oni se mu vyhnuli u vědomí, že mu nedovedou nic dát.
Pokavad si intelektuálové neuvědomí - víc: pokavad tomu neuvěří věrou nezvratnou - že sama myšlenka může být největší čin, potud je všecko jejich usilování o aktivitu něco venkoncem planého, volání jich k aktivitě něco naprosto zbytečného a marného. Aktivism takovýchhle intelektuálů nemůže být nikdy víc než hra na vojáky, parádní defilírka veteránů a invalidů myšlenky. A na ty je podívaná vždycky žalostná.