Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost. Sokrates

Jakub Arbes - Kamarád 1

17. března 2007 v 11:44 |  Texty
V dnešních dnech vyšla v nakladatelsví Lidových novin kniha od Jakuba Arbese - Romaneta (je jich v ní obsaženo 5 Svatý Xaverius, Sivooký démon, Zázračná madona, Ukřižovaná a Newtonův mozek) , a protože není nejlevnější (stojí 345 kč), určitě je dobré si napřed od tohoto autora něco přečíst. Zde je jedna Arbesova povídka Kamarád, která je sice od žánru romanet hodně odlišná, ale člověk si lépe udělá názor na způsob a styl jakým Arbes píše. Jinak také doporučuji vydání Romanet v Levných knihách, jsou tam 3 nejznámější - Svatý Xaverius, Zázračná madona a Newtonův mozek - a zároveň je toto vydání velmi levné (stojí 59 kč).
Jakub Arbes
Kamarád
Již tomu asi třicet let, co za tichého, příjemného večera na sklonku měsíce září - právě když bylo slunce zapadlo - seděl na kameně vedle silnice vedoucí ze Satalic do Prahy asi osmnáctiletý mladík.
Na první pohled bylo lze poznati, že připutoval pěšky po silnici z daleka a že jen odpočívá.
Byl celý zaprášen a činil dojem k smrti unaveného ubožáka, který neví, má-li či nemá-li dále jíti.
Byl prostřední postavy, suchý a slabý, skoro kost a kůže; ale měl intelligentní vzezření.
Souměrné rysy tváře však ničím nevynikaly; byla to jedna z oněch fysiognomií, jež nutno déle pozorovati, nežli si ji vštípí člověk do paměti.
Toliko dlouhý plavý vlas a modré oči upřené právě do krvavé záplavy na západě byly nápadnější: vlas svou hebkostí, oči nevylíčitelně zádumčivým výrazem.
Asi po čtvrt hodině ubíral se po téže silnici jiný mladík - o něco starší prvního; ale velký, silný, ba hranatý.
Zdravím kypící tvář drsných tahů jest podmračená a skoro škaredá. Černé oči však se dívají spokojeně kolem a sešpoulené odulé rty pohvizdují právě nějakou písničku.
Byl taktéž celý zaprášen; na zádech měl tlumok, v ruce sukovitý obušek a vykračoval, jakoby se byl teprve před nedávnem vydal na cestu.
Přešel podle odpočívajícího plavovlasého mladíka, aniž by si ho byl hrubě všiml; ale asi po desíti krocích buď náhodou nebo z jiné příčiny se zastavil a poohlédl.
"Hola, kamaráde! Kam pak?" zvolal drsně chraplavým hlasem.
"Do Prahy!" odpověděl nesměle plavovlasý.
"Nuže, zvedni své pedály a pojď - chceš-li!"
Nebylo to sice vyzvání příliš lákavé; ale plavovlasý vztáhl jednu ruku po svém ranečku a druhou po holi, jež ležely podle něho - "zvedl své pedály" a nesměle se přiblížil.
Černooký změřil modrookého od hlavy k patě s výrazem upřímné soustrasti.
"Nu, ty's mi pěkné vyžle!" zamručel na polo pro sebe. "A z daleka?" dodal nahlas.
"Z Králové Hradce," odtušil plavovlasý. "Vyšel jsem včera ráno a dnes -"
"Dnes už nemůžeš s místa - není-liž pravda," vpadl druhý a po chvíli dodal: "To jsem já jinší chlapík - podívej se! (při tom se vzpřímil a plavovlasý naň upřel zvědavě své zádumčivé oči). Já vyšel z Hradce včera v poledne - půl dne jsem profechtoval - a teď bych ještě šel kraj světa."
Plavovlasý jen smutně přikývl, černooký zatočil sukovitým obuškem nad hlavou, načež oba vykročili.
Chvíli šli podle sebe mlčky; plavovlasý pokulhával.
"Ty's pořádně schvácený!" ozval se posléze černooký. "Skoro bych měl chuť shoditi pinkl a vzít na záda tebe."
"To snad nebude ani třeba," míní prostoduše druhý.
"A snad ty nemyslíš, že bych to udělal opravdu?" rozesmál se škaredý. "Co pak mi po tobě?"
"Pravda, co ti po mně!" přisvědčil smutně druhý.
A zase šli mlčky podle sebe.
"A co pak ty vlastně v Praze chceš?" ujal se po chvíli poznovu slova černooký.
"To sám pán bůh ví," odtušil tázaný váhavě.
"A čím pak jsi?"
"Já? - Student…"
Škaredý se rozesmál.
"Proč se směješ?" optal se po chvíli student.
"Protože jsem myslil, že's nějaký 'hnidopich' nebo tak něco, co musí nosit v kapse cihličku, aby to vítr neodfouk'…"
A zase se ubírali chvíli mlčky podle sebe.
Student - buď že unavením nemohl statně vykračujícímu soudruhovi stačit nebo že mu společnost drsného kumpána nebyla příjemná - zůstával pozadu.
"Pojď, vyžle, pojď!" vybízel kumpán po několika minutách.
"Vyžle" snažilo se vyzvání vyhověti. Ale posléze asi po půl hodině, když už byly červánky na západě skoro úplně pohasly, zůstalo stát a smutně připomenulo:
"Já přece jen nemohu."
"Bolí tě něco?" optal se soudruh.
"Nebolí; ale jsem schvácen."
"Tak si chvíli odpočiň! Tamhle u škarpy je trochu trávy - já na tebe počkám."
Student popošel, ulehl do rozprášené trávy a soudruh nad ním stál jako na stráži.
"Jdi jen sám!" ozval se po chvíli student.
"Proč mne odháníš?" odtušil škaredý s mírnou výčitkou. "Ublížil jsem ti? Bojíš se mne?"
"Neublížil's, nebojím se tě."
"Nu tedy - počkám na tebe. já už dnes nic neprozahálím. A přijdu-li do Prahy o hodinu nebo o dvě dříve nebo později - co na tom?"
"Ale co ti po mně?" míní student.
"Hlouposti!" zamumlal kumpán. "Aby se člověk ze všeho zpovídal - -"
Ale po krátké pomlčce doložil:
"Tak ti to povím, já měl taky bratra studenta -"
"A nemáš?"
"Nemám. Umřel loni v Praze - a byl - nu, já ti to povím všechno - zrovna takové vyžle jako ty. A když šel před třemi lety poprvé do Prahy, taky došel, jak mám psal, jenom až sem někam k Satalicům a nemohl už schvácením dále…"
"A jak se dostal do Prahy?"
"Zcela jednoduše. Nějaký povozník ho vzal na vůz - to´t celá komedie… A pojede-li někdo kolem, dám tě taky naložit a bude vyhráno."
"Ale já nemám, čím bych zaplatil."
"Nu - nějaký ten groš snad přece máš?…"
"Nemám. Měl jsem dva zlaté, ale od včíra poledne nemám ani krejcaru."
"Propil's? Nebo prohrál?"
"Ztratil jsem -"
"Aj, aj! Tak jsi musil fechtovat jako já…"
"Ne - já nefechtoval - nežebral -"
"A kde pak's byl přes noc?"
"Přespal jsem několik hodin v prázdné hlídačské boudě u Chlumce…"
"A kdo ti dal jíst?"
"Nikdo."
"Ty's nejed'?"
Student váhal s odpovědí.
"A máš hlad?"
"Mám," zašeptal nesměle a stydlivě student.
Škaredý se zdál být s výsledkem svého vyzvídání spokojen. Přikývl několikráte hlavou, po té sáhl do zadní kapsy svého kabátu, vytáhl několik skyviček okoralého chleba a podal je studentovi řka:
"Zatím!… Co mám, to dám. V nejbližší hospodě se pořádně najíme. Vyšel jsem z domu bez groše; ale vyfechtoval na cestě skoro tři zlaté… To snad dostačí - ne?"
Student se neosmělil ani odpověděti. Hltavě pojídal okoralý chléb a kumpán se zjevnou uspokojeností naň pohlížel - -

Co dále se sběhlo, možno pověděti několika slovy.
Asi po čtvrt hodině jel tudy ku Praze nějaký povoz a svezl studenta, kdežto soudruh hodiv si na vůz jen svůj tlumok klusal podle vozu.
Dojeli do Prahy pozdě na večer.
Před jednou z četných hospod na Poříčí dal samaritánský vandrovní zastaviti, zaplatil kočímu několik krejcarů a student slezl s vozu.
Po několika minutách seděli oba v hostinci za stolem. Povečeřeli a popíjeli vypravujíce si všední a nejvšednější věci.
Student se dověděl, že milosrdný kumpán zove se Matěj Svoboda, je koželužský chasník z malé vísky u Hradce Králové a že jde do Prahy hledat práci.
Chasník pak se dověděl, že student zove se Matouš Procházka, že je rodilý z Králové Hradce; ale už dávno sirotek - že vystudoval v Hradci v bídě a nouzi gymnasium a jde do Prahy - nejspíše taktéž v bídě a nouzi - dostudovat…
Vše ostatní, co si tito dva mladí lidé ještě vypravovali, bylo trak všední, že můžeme to pominouti mlčením.
Minulost obou byla stejně neb alespoň nápadně podobně trudná a sblížila je v brzku tou měrou, že prodlením necelé hodiny jinak se neoslovovali, nežli "milý Matouši" a "milý Matěji" - krátce, že se v pravém slova toho smyslu skamarádili.
Student Matouš poznal, že seznámil se s drsným, nevzdělaným, ale nikoli hloupým chasníkem, jenž se rád najedl a ještě raději napil a nebyl naprosto žádným přítelem škarohlídství, nýbrž rád se zasmál a nerad si připouštěl starosti.
Chasník Matěj naproti tomu poznal, že spřátelil se s nesmělým, zádumčivým mladíkem, kterýž přes všechny své vědomosti nevěděl si v životě rady, tím méně pomoci, nebo jinými slovy: s dorostlým dítětem, které potřebovalo snad ještě několik roků pomocné ruky zkušeného člověka.
"A co tu chceš v Praze počít - jak to chceš narafičit, milý Matouši," pravil k němu mimo jiné, "když - jak povídáš - nemáš v kapse ani vindry?"
Student Matouš pokrčil ramenoma.
"Či myslíš, že tu v Praze na chudé studenty čekají?" pokračoval Matěj. "Nebo myslíš, že se budou o tebe dobrodinci rvát, kdo z nich by tě mohl vzít do bytu nebo ti dát jíst a platit za tebe školné? Prosím tebe, jak tě jen mohlo napadnout vydati se na cestu do Prahy jako - bez vesla na moře? Znáš tu někoho?"
"Neznám, ale mám dobré vysvědčení," odpověděl skoro až hrdě student.
"Věřím," Matěj na to. "Do škol tě tedy snad přijmou. Ale na tom není dost…"
"Nu - snad s nějak protluku…"
"Snad, snad… Ale jak? Přemýšlel's o tom?"
"Ovšem že… Doufám, že nějaké hodiny…"
"Ale jak pak, když nikoho neznáš?"
"Mám tu některé kamarády, kteří se mnou studovali v Hradci…"
"Ah - na kamarády nespolehej!" varoval chasník Matěj studenta Matouše. "Kamarád je tak dlouho kamarádem, dokud doufá, že mu kamarádství může prospět."
"Ty tedy v kamarádství nevěříš, milý Matěji?" optal se Matouš s důrazem, jakoby na odpovědi závisela jeho spása.
"Ať věřím nebo nevěřím, na tom nezáleží," odpověděl tázaný, "ale já bych se na kamarády nikdy nespoléhal. Ovšem není kamarád jako kamarád. Jsou kamarádí - - a abych ti dokázal, že jsou také jiní kamarádi - pověz mi, čím bys mi na příklad mohl prospěti teď ty?"
"Já tobě?" opáčil student, nevěda, co Matěj slovy těmi míní, a po chvíli doložil s důrazem:
"Ničím!"
"Nu ndash; tak vidíš!" ujal se slova chasník. "A kdybych já ti v něčem pomohl, byl bych dobrým kamarádem - ne?"
"Ovšem, ovšem," vpadl živě student.
"Ale mohl bys na toto dobré kamarádství spoléhat?" namítl Matěj.
Ale dříve, nežli Matouš odpověděl, dodal sám:
"Nemohl! Dnes jsem takový a zítra makový - rozumíš? Dnes bych snad s tebou rozdělil poslední sousto a zítra bych ti třeba poslední sousto vyrval z ruky… To je to! Člověk, ať kamarád nebo nekamarád, vždycky nebo z pravidla myslí jen na sebe…"
"Ale ty jsi dnes přece na sebe nemyslil, když jsi mi přispěl!" připomenul měkce a tónem vděčnosti student.
"To bylo něco jiného - to byl jen tak pouhý nápad," omlouval se Matěj a doložil:
"Ostatně - když jsem ti podal několik kůrek, byl jsem sám syt - a nebyl jsem ještě ani tvým kamarádem"
"A teď jím jsi?"
"Nu, chceš-li - jsem; a chceš-li, zůstanu jím… Ale spoléhat se na moje přátelství nesmíš, jako já se nespoléhám na tvoje!"
"Nuže, dobře," odpověděl student. "Já chci, abys mi zůstal kamarádem…"
"A nespoléháš se na moje kamarádství?" vpadl Matěj.
"Nespoléhám; ale ty se nesmíš spoléhati na moje!" doložil student v souhlasu s chasníkem.
"Já na tvoje? Ani mi ve snu nenapadlo a nikdy nenapadne!" zvolal živě Matěj.
Po té zvedli oba mimoděk sklenky, přiťukli a připili na kamarádství, v němž jeden na druhého nespoléhá.
Chasník zaplatil za studenta řád i nocleh - když pak se vyspali a z rána rozloučili, aniž by si byli řekli, kde se zase setkají, našel student v kapse několik krejcarů, jež mu tam byl patrně chasník tajně vstrčil, aby "měl něco do začátku"…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Který je váš nejoblíbenější český (nežijící) spisovatel?

Božena Němcová 21.2% (39)
Jan Neruda 13% (24)
Alois Jirásek 9.2% (17)
Jaroslav Hašek 3.3% (6)
Karel Čapek 31.5% (58)
Bohumil Hrabal 9.8% (18)
Jiný 12% (22)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama