Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost. Sokrates

Franz Kafka - Obří krtek 2

23. března 2007 v 17:11 |  Texty
2. část :
Taková byla tehdy má slova, nebyla docela upřímná, avšak to upřímné se z nich snadno dalo vyrozumět. Mé prohlášení zapůsobilo na něha tak, jak jsem zhruba očekával. Většina starých lidí má vůči mladším ve své povaze cosi klamavého, cosi lživého, žijeme vedle nich klidně, pokládáme vzájemný vztah za bezpečný, jsou nám známy převládající názory, ustavičně se nám dostává ujištění o míru, bereme všechno jako samozřejmé a najednou, když se přece jen udá něco rozhodujícího a teď by měl zapůsobit dlouho připravovaný klid, stojí tu tito staří lidé jako cizinci, mají hlubší, mocnější názory, teprve teď doslova rozvinou svůj prapor a my na něm s hrůzou čteme nový výrok. Tato hrůza pochází především z toho, že to, co teď staří říkají, má opravdu mnohem více oprávněnosti, smyslu, a jako by se samozřejmé dalo stupňovat, ještě více samozřejmosti. Nepřekonatelná prolhanost spočívá však v tom, že oni to, co říkají teď, v podstatě říkali vždycky. Musel jsem být do učitele zavrtaný už hodně hluboko, že mě teď docela nepřekvapil. "Dítě," řekl, položil mi ruku na mou a přátelsky ji hladil, "jak jste vůbec přišel na myšlenku pouštět se do téhle věci? - Hned jak jsem o tom prvně slyšel, hovořil jsem o tom se svou ženou." Poodsedl si od stolu, rozpřáhl paže a pohlédl k zemi, jako by tam dole, maličká, stála jeho žena a on k ní promlouval. "'Tolik let,' řekl jsem jí, 'bojujeme osaměle, teď však, jak se zdá, se nás v městě hodlá ujmout vzácný příznivec, městský obchodník jménem Tenaten. Měli bychom se tedy velice radovat, že ano? Obchodník z města neznamená málo; uvěří-li nám nějaký otrhaný sedlák a řekne to, nemůže nám to nijak pomoci, neboť cokoli učiní sedlák, vždycky je to nepřístojné, ať řekne: starý venkovský učitel má pravdu, nebo ať si třeba nevhodně uplivne, obojí v účinku vyjde na stejno. A povstane-li místo jednoho sedláka deset tisíc sedláků, pak je účinek pokud možno ještě horší. Naproti tomu obchodník v městě je něco docela jiného, takový člověk má styky, i to, co řekne jen tak mimochodem, se rozkřikne v širším okruhu, věci se ujmou noví příznivci, jeden řekne například: I od venkovských učitelů se lze něčemu přiučit, a druhý den si to už šeptá spousta lidí, do nichž by se to, soudě podle zevnějšku, nikdy neřeklo. Teď se najdou pro věc peněžní prostředky, jeden sbírá a ostatní mu sázejí peníze do ruky, usoudí se, že se sem musí ten učitel z vesnice přivést, přijdou, nestarají se o to, jak vypadá, vezmou ho mezi sebe, a protože se na něho věší žena a děti, vezmou i je. Pozorovalas už lidi z města? To je nepřetržité švitoření. Jak je jich pohromadě řada, postupuje švitoření zprava doleva a zase zpátky a sem a tam. A tak nás švitoříce zvednou na vůz, člověk nemá ani čas všem přikyvovat. Pán na kozlíku si narovná cvikr, švihne bičem a jedeme. Všichni mávají vesnici na rozloučenou, jako bychom byli ještě tam a neseděli uprostřed mezi nimi. Z města nám vyjede naproti několik vozů s obzvláštními nedočkavci. Jak se blížíme, vstávají ze sedadel a natahují se, aby nás viděli. Ten, co sbíral peníze, všechno rovná a napomíná ke klidu. Když vjíždíme do města, je to už dlouhá řada vozů. Mysleli jsme, že uvítání máme už za sebou, ale tu před hotelem teprve začíná. V městě se totiž na zavolání shromáždí hned spousta lidí. Oč se zajímá jeden, o to se hned zajímá i druhý. Berou jeden druhému názory z úst a přivlastňují si je. Všichni ti lidé nemohou jet vozem, čekají před hotelem, jiní by sice mohli jet, ale neudělají to kvůli sebevědomí. I ti čekají. Je nepochopitelné, jak si ten, co sbíral peníze, udrží přes všechno přehled.'"
Klidně jsem mu naslouchal; ba během řeči jsem byl čím dál klidnější. Na stole jsem měl nakupeny všechny exempláře svého spisu, které jsem ještě vlastnil. Chybělo jich jen pár, protože jsem si v poslední době napsal o všechny rozeslané exempláře a také jsem jich většinu dostal zpátky. Z mnoha stran mi ostatně velice zdvořile napsali, že si vůbec nevzpomínají, že by byli takový spis obdrželi, a jestliže snad přece jen přišel, pak ho k svému politování asi ztratili. I tak to bylo v pořádku, vlastně jsem nic jiného nechtěl. Jen jeden mě prosil, aby si směl spis ponechat jako kuriozitu, a zavázal se, že jej ve smyslu mého dopisu během příštích dvou let nikomu neukáže. Učitel tento oběžník ještě vůbec neviděl. Byl jsem rád, že jeho slova mi usnadňují, abych mu jej ukázal. Mohl jsem to však i bez toho s klidem udělat, neboť jsem si při jeho sepisování počínal velmi obezřele a nikdy jsem nespustil ze zřetele zájem venkovského učitele a jeho věci. Hlavní věty tohoto psaní totiž zněly: "Neprosím o vrácení svého spisu proto, že bych byl snad od názorů v něm zastávaných ustoupil nebo je třeba v jednotlivostech považoval za scestné anebo i jen neprokazatelné. Moje prosba má povýtce osobní, ovšem velice naléhavé důvody; mého postoje k věci se však ani v nejmenším nedotýká. Prosím, aby toto bylo obzvláště vzato v úvahu a, je-li libo, i šířeno dál."
Prozatím jsem ještě zakrýval oběžník rukama a řekl jsem: "Chcete mi vyčítat, že se to nestalo? Pro;; to chcete dělat? Neztrpčujme si rozchod. A pokuste se konečně pochopit, že jste sice učinil objev, avšak že tento objev nepřevyšuje snad všecko ostatní, a proto i bezpráví, které se vám děje, nepřevyšuje všechno ostatní bezpráví. Neznám stanovy učených společností, mám však za to, že ani v tom nejpříznivějším případě by vám nebylo uchystáno přijetí, jež by se aspoň blížilo tomu, jež jste snad líčil své ubohé ženě. Jestliže jsem si něco od účinku spisu sliboval, tedy to, že by snad mohl na náš případ upozornit nějakého profesora, ten že by mohl pověřit některého mladého studenta, aby za věcí šel, že by tento student za vámi zajel a na místě by ještě jednou svým způsobem přešetřil vaše a moje výzkumy, a posléze, kdyby mu výsledek stál za zaznamenání, - tu je třeba si uvědomit, že všichni studenti hýří pochybami - vydal by vlastní spis, který by vědecky zdůvodnil to, co jste napsal vy. Avšak ani tehdy, kdyby se tato naděje splnila, nebylo by mnoho dosaženo. Spis studenta, který by obhajoval tak podivný případ, by byl možná zesměšňován. Na příkladě zemědělského časopisu vidíte, jak snadno se to může stát, a vědecké časopisy jsou v tom ještě bezohlednější. Je to také pochopitelné, profesoři mají velikou odpovědnost před sebou, před vědou, před potomstvem a nemohou se každému novému objevu hned vrhnout do náruče. My ostatní jsme tu proti nim ve výhodě. Avšak nehledě k tomu chci teď předpokládat, že by se studentův spis prosadil. Co by se stalo pak? Vaše jméno by asi bylo párkrát s úctou vysloveno, patrně by to prospělo i vašemu stavu, řeklo by se: ,Naši venkovští učitelé mají otevřené oči,' a kdyby časopisy měly paměť a svědomí, musel by vás tenhle tady veřejně odprosit, pak by se našel i nějaký příznivě nakloněný profesor, který by vám vymohl stipendium, je také opravdu možné, že by se vás pokusili dostat do města, opatřit vám místo na některé obecné škole v městě a dát vám tak příležitost, abyste k svému dalšímu vzdělání využil pomocných vědeckých prostředků, jež poskytuje město. Mám-li mluvit upřímně, myslím, že by se o to jen pokusili. Povolali by vás sem, vy byste přišel, a to jako obyčejný prosebník, jakých jsou stovky, bez slavnostního uvítání, pohovořili by s vámi, uznali vaši poctivou snaživost, zároveň by však hned viděli, že jste starý člověk, že V tomto věku je nesmyslné začínat vědecká studia, a především že jste se k svému objevu dostal spíš náhodou než plánovitě a mimo tento ojedinělý případ ani nehodláte dále pracovat. Z těchto důvodů by vás asi nechali na vsi. Na vašem objevu by se ovšem pracovalo dál, neboť tak nepatrný není, aby mohl být kdy zapomenut, došel-li jednou uznání. Ale vy byste se o tom už moc nedovídal, a tomu, co byste se dověděl, byste stěží rozuměl. Každý objev bývá hned uveden do celého úhrnu vědy a tak do jisté míry přestává být objevem, rozpustí se v celku a zmizí, je třeba mít už vědecky školený pohled, abychom jej pak ještě rozpoznali. Ihned se napojí na nitky zásad, o jejichž existenci ještě nemáme ani tušení, a v průběhu vědeckých sporů je za tyto nitky zásad vytažen až do oblak., Jak chceme tomu rozumět? Nasloucháme-li učeným diskusím, zdá se nám například, že se jedná o ten objev, avšak ve skutečnosti se jedná o docela jiné věci, příště si zase myslíme, že se jedná o jiné věci, nikoli o ten objev, jenže teď se jedná zrovna o něm. Chápete to? Byl byste zůstal ve vsi, ze získaných peněz byste mohl trochu lépe živit a ošatit svou rodinu, avšak váš objev by vám byl odňat a vy byste se proti tomu nemohl žádným právem bránit, neboť on teprve ve městě došel svého skutečného významu. A možná že by k vám ani nebyli nevděční, někde nad místem, kde byl objev učiněn, by třeba dali postavit malé muzeum, stalo by se pamětihodností vesnice, vy byste opatroval klíče, a aby nechybělo ani vnějších vyznamenání, propůjčili by vám malou medaili, jaká se zavěšuje na prsa, jakou nosívají sluhové ve vědeckých ústavech. To všechno by bylo bývalo možné; avšak bylo to to, co vy jste chtěl?"
Aniž se zdržoval s odpovědí, opáčil správně: "A to jste se mi tedy pokoušel zjednat?"
"Možná," řekl jsem, "nejednal jsem tenkrát po tak zralé úvaze, abych vám mohl test odpovědět s určitostí. Chtěl jsem vám pomoci, ale nepodařilo se to, je to dokonce ta nejnepodařenější věc, jakou jsem kdy udělal. Proto od ní teď chci ustoupit a sprovodit ji ze světa, pokud mé síly budou stačit."
"Nuže dobrá," řekl venkovský učitel, vyndal dýmku a začal si ji nacpávat tabákem, který nosil volně po všech kapsách. "Dobrovolně jste se ujal té nevděčné věci a teď od ní dobrovolně ustupujete. To všechno je docela v pořádku!" "Nejsem tvrdohlavý," řekl jsem. "Máte, co byste mému návrhu snad vytkl?" "Ne, vůbec nic," řekl venkovský učitel a jeho dýmka již dýmala. Nesnášel jsem pach jeho tabáku, a proto jsem vstal a přecházel po pokoji. Už z dřívějších pohovorů jsem byl zvyklý, že venkovský učitel byl vůči mně velice mlčenlivý, a přesto, jakmile jednou přišel, nechtěl se z mého pokoje hnout. Nejednou mě to již udivilo; on ode mne ještě něco chce, říkal jsem si pokaždé, a nabídl jsem mu peníze, jež on také zpravidla přijal. Ale odcházel vždycky až tehdy, když se mu zlíbilo Obyčejně bývala dýmka dokouřena, on se okázale otočil na židli, již pak uctivě přistavil ke stolu, sáhl do kouta po své sukovici, rychle mi stiskl ruku a šel. Jestliže se jednou někomu nabídne definitivní rozchod, jako jsem to udělal já, a druhý to uzná za docela správné, pak se přece pokud možno rychle skoncuje s tím málem, co je ještě třeba společně vyřídit, a nezatěžujeme zbytečně toho druhého svou mlčenlivou přítomností. Když se člověk podíval na toho malého houževnatého staříka zezadu, jak sedí u mého stolu, řekl by, že ho vůbec nebude možno dostat pryč z mého pokoje. - -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Který je váš nejoblíbenější český (nežijící) spisovatel?

Božena Němcová 21.2% (39)
Jan Neruda 13% (24)
Alois Jirásek 9.2% (17)
Jaroslav Hašek 3.3% (6)
Karel Čapek 31.5% (58)
Bohumil Hrabal 9.8% (18)
Jiný 12% (22)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama