Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost. Sokrates

Franz Kafka - Obří krtek 1

23. března 2007 v 17:10 |  Texty
Franz Kafka je jedním z nejzajmavějších spisovatelů vůbec. Bohužel jako mnoho jiných i on je u nás často přehlížen a mnoho lidí od něj ještě nikdy nic nečetlo. Povídka Obří krtek (též jsem ji viděl přeloženou jako Vesnický učitel) je jednou z mnoha povídek, které autor napsal. Není až tak rozsáhla, proto mi přišlo dobré ji sem umístit, aby se každý, kdo se s Kafkou ještě nesetkal (nebo o něj teprve jen lehce zavadil), mohl sám přesvědčit o Kafkově vynikající a velmi neobvyklé tvorbě.
Franz Kafka
Obří krtek (Vesnický učitel) 1914
TI LIDÉ, já sám k nim patřím, kterým už obyčejný malý krtek připadá odporný, by patrně umřeli hnusem při pohledu na obřího krtka, který byl před několika lety pozorován poblíž jedné malé vesnice, jež tak získala jistou přechodnou proslulost. Teď už ovšem zase dávno upadla v zapomenutí a sdílí tak neslavný úděl celého onoho jevu, který zůstal naprosto nevyjasněn, o jehož vyjasnění se však nikdo ani moc nesnažil a který byl v důsledku nepochopitelné nedbalosti oněch kruhů, jež, se o něj měly starat a jež se ve skutečnosti horlivě: starají o věci mnohem nicotnější, bez důkladnějšího šetření zapomenut. To, že vesnice leží daleko od železnice, nemůže v žádném případě sloužit jako omluva. Mnozí lidé ze zvědavosti přišli zdaleka, dokonce i z ciziny, jen ti, kteří měli prokázat víc než zvědavost, ti nepřišli. Ba kdyby se byli celé věci nezištně neujali docela prostí lidé, lidé, jimž obyčejná denní práce sotva dovoluje klidně si oddychnout, pověst o tom jevu by byla pravděpodobně těžko pronikla za nejbližší okolí. Je nutno přiznat, že dokonce i pověst, která se přece jinak šíří takřka nezadržitelně, si v tomto případě počínala přímo těžkopádně; nebýt toho, že byla vysloveně postrkována, nerozšířila by se. Ale ani to nebyl jistě důvod, aby se touto záležitostí nikdo nezabýval, naopak, i tento jev měl být ještě podroben zkoumání. Místo toho bylo jediné písemné pojednání případu přenecháno starému vesnickému učiteli, který byl sice výtečným mužem ve svém povolání, jehož schopnosti mu však stejně málo jako jeho předběžné vzdělání umožňovaly důkladný a dále zužitkovatelný popis, natož pak výklad. Spisek byl vytištěn a hojně prodáván tehdejším návštěvníkům vesnice, dostalo se mu i jistého uznání, avšak učitel byl dost chytrý, aby poznal, že jeho osamělá a nikým nepodporovaná snaha v podstatě nemá cenu. Jestliže v ní přesto nepolevil a z věci, ač svou povahou rok od roku zoufalejší, učinil svůj životní úkol, pak to dokazuje na jedné straně, jak veliká působivost byla jevu vlastní, a na druhé straně jaké úsilí a věrnost v přesvědčení se najde u starého, přehlíženého vesnického učitele. Že však zle trpěl odmítavým postojem směrodatných osobností, dokazuje malý dodatek, který vydal po onom spisu, ovšem teprve po několika letech, avšak v době, kdy už si skoro nikdo nevzpomínal, oč se tehdy jednalo. V tomto dodatku - a jeho přesvědčivost není snad v obratnosti, zato ale v poctivosti - si stěžuje na nedostatek porozumění, s nímž se setkal u lidí, kde by to nejméně čekal. O těchto lidech praví výstižní:: "Ne já, nýbrž oni mluví jako staří venkovští učitelé." A uvádí mezi jiným výrok jednoho učence, k němuž zvlášť kvůli tomu zajel. Jméno učence se neudává, avšak z různých vedlejších okolností lze uhodnout, kdo to byl. Učitel musel překonat značné obtíže, aby se vůbec domohl přístupu k učenci, avšak hned při pozdravu zpozoroval, že učenec je v zajetí nepřekonatelných předsudků, co se jeho věci dotýče. Jak roztržitě naslouchal učitelově obšírné zprávě, již tento podával ke svému spisku, ukázala poznámka., kterou učinil po chvíli zdánlivého uvažování: "Půda ve vašem kraji je přece obzvlášť černá a těžká. Skýtá tedy i krtkům obzvlášť tučnou potravu a oni pak dorostou neobyčejné velikosti." "Ale přece ne takovéto velikosti," zvolal učitel a přeháněje trochu ve svém rozhořčení odměřil na stěně dva metry. "Ó ano," odpověděl učenec, kterému to všechno zřejmě. připadalo velice legrační. S touto odpovědí odjel učitel zpátky domů. Vypráví, jak ho večer v chumelenici čekala na silnici jeho žena s jeho šesti dětmi a jak jim musel přiznat konečné ztroskotáni svých nadějí.
Když jsem četl o tom, jak se učenec zachoval k učiteli, vůbec jsem ještě neznal učitelův hlavní spis. Avšak rozhodl jsem se, že okamžitě seberu a sestavím všechno, co se o tom případu lze dovědět. Poněvadž jsem nemohl pohrozit učenci, měl můj spis alespoň obhájit učitele anebo, lépe řečeno, ani ne tak učitele jako dobrý úmysl poctivého, avšak nevlivného muže. Doznávám, že jsem později litoval tohoto rozhodnutí, neboť jsem brzy vycítil, že jeho provedení mě nutně přivede do podivuhodné situace. Na jedné straně ani můj vliv nebyl zdaleka takový, aby přesvědčil učence či dokonce veřejné mínění v učitelův prospěch, na druhé straně však zase učitel musel zpozorovat, že na jeho hlavním záměru, totiž důkazu objevení velikého krtka, mi záleží méně než na obhajobě jeho, učitelovy, poctivosti, která se zase jemu zdála samozřejmou a neměla zapotřebí obhajoby. Muselo tedy dojít k tomu, že ač jsem se chtěl učiteli zavděčit, nenalezl jsem u něho žádné pochopení, a místo abych pomohl, sám bych byl měl pro sebe zapotřebí dalšího pomocníka, který se arci sotva naskytne. Krom toho jsem svým rozhodnutím uvalil na sebe velikou práci. Chtěl-li jsem přesvědčit, nesměl jsem se odvolávat na učitele, který přece přesvědčit nedokázal. Znalost jeho díla by mě byla jen mátla, i odložil jsem jeho četbu až po dokončení své vlastní práce. Ba ani jsem s učitelem nevešel ve styk. Dověděl se ovšem přes jiné lidi o mých výzkumech, nevěděl však, pracuji-li v jeho duchu, nebo proti němu. Ba dohadoval se patrně to druhé, třebaže to později popíral, neboť mám všelijaké důkazy, že mi stavěl do cesty nejrůznější překážky. Nebylo to těžké, neboť jsem byl nucen všechna šetření, která on kdysi už provedl, podniknout ještě jednou, a on mě proto mohl vždycky předejít. To však bylo to jediné, co se mé metodě mohlo právem vytknout, ostatně byla to nevyhnutelná výtka, která však byla velmi oslabena opatrností, ba zdrženlivostí mých závěrů. Jinak však byl můj spis prost jakéhokoli učitelova vlivu, snad jsem byl v tomto bodě až příliš úzkostlivý, vypadalo to úplně tak, jako by ten případ doposud nikdo nezkoumal, jako bych já byl první, kdo vyslechl očité svědky, první, kdo seřadil údaje, první, kdo vyvodil závěry. Když jsem později četl učitelův spis, - měl velmi nemotorný název: "Krtek, tak veliký, jak ho ještě nikdo neviděl" - opravdu jsem shledal, že se v podstatných bodech neshodujeme, i když se oba domníváme, že jsme dokázali tu hlavní věc, totiž existenci krtka. Ať tak či onak, ony jednotlivé názorové rozdíly zabránily vzniku přátelského vztahu k učiteli, který jsem vlastně přese všechno očekával. Vyvinulo se skoro jakési nepřátelství z jeho strany. Choval se ke mně sice stále skromně a pokorně, ale tím jasněji jsem mohl vypozorovat jeho skutečnou náladu. Byl totiž toho názoru, že jsem mu celou věcí veskrze uškodil, a domnívám-li se, že jsem mu posloužil či mohl posloužit, je to v nejlepším případě prostoduchost, spíše však domýšlivost anebo lest. Především nejednou poukazoval na to, že všichni jeho dosavadní odpůrci své nepřátelství buď vůbec nedali najevo, nebo jen mezi čtyřma očima či aspoň jen ústně, kdežto já jsem považoval za nutné dát své výhrady hned vytisknout. Krom toho těch několik málo odpůrců, kteří se skutečně, byť i jen povrchně, věcí zabývali, vyslechlo prý alespoň jeho, učitelovo, tedy v tomto případě směrodatné mínění, dříve než se sami vyjádřili, já však jsem prý z nesystematicky posbíraných a zčásti nepochopených údajů vyvodil důsledky, které, i když byly v zásadě správné, přece jen musely působit nevěrohodně, a to jak na široké vrstvy, tak na vzdělance. Sebeslabší záblesk nevěrohodnosti je prý však v tomto případě to nejhorší, co se mohlo stát.
Na tyto byť zastřeně vyslovené výtky byla lehká odpověď - tak například právě jeho spis je arci vrcholem nevěrohodnosti -, méně snadné bylo však čelit jeho ostatní podezíravosti, a to byl důvod, proč jsem se k němu vůbec vcelku choval velmi zdrženlivě. Myslel si totiž vskrytu, že jsem ho chtěl připravit o jeho slávu prvního veřejného zastánce krtka. Nuže o slávě se tu v souvislosti s jeho osobou vůbec nedalo mluvit, leda o zesměšnění, jež se omezovalo na čím dál menší okruh a o něž jsem se věru nechtěl ucházet. Kromě toho jsem v úvodu ke svému spisu výslovně prohlásil, že za objevitele krtka je třeba pro všechny časy považovat učitele - jenže on nebyl ani objevitelem - a že jen účastenství s učitelovým osudem mě přimělo k sepsání tohoto spisu. "Účelem tohoto spisu je," - takto nadmíru pateticky jsem psal závěrem, avšak to odpovídalo mému tehdejšímu rozrušení "dopomoci učitelovu spisu k zaslouženému rozšíření. Zdaří-li se toto, pak mé jméno, které je do této záležitosti zapleteno jen dočasně a vnějškově, budiž z ní ihned vymazáno." Odmítal jsem tedy přímo jakýkoli větší podíl na věci; bylo to skoro, jako bych nějak předem tušil učitelovu neuvěřitelnou výtku. Přesto právě tohoto místa použil proti mně, a já nepopírám, že v tom, co říkal, nebo spíš naznačoval, byla jakási zdánlivá stopa oprávnění, jakož mě vůbec nejednou napadlo, že vůči mně v nejednom ohledu prokázal více bystrostí než ve svém spise. Tvrdil totiž, že můj úvod je licoměrný. Jestliže mi opravdu záleželo na tom, abych jeho spis rozšířil, proč jsem se nezabýval výhradně jím a jeho spisem, proč jsem neukázal jeho přednosti, jeho nevývratnost, proč jsem se neomezil na to, abych zdůraznil a objasnil význam jeho objevu, proč jsem se, naprosto nedbaje jeho spisu, pletl do objevu samého? Což snad již nebyl učiněn? Bylo snad v tomto ohledu ještě třeba něco přičinit? Jestliže jsem však vskutku myslel, že musím objev udělat ještě jednou, proč se potom v úvodu tak slavnostně objevu odříkám? Mohla to být pokrytecká skromnost, ale bylo to cosi horšího. Znehodnocoval jsem ten objev, upozorňoval jsem na něj jen proto, abych jej znehodnotil, kdežto on jej prozkoumal a odložil stranou. Možná že se o té věci poslední dobou trochu méně mluvilo, já ji teď zase rozvířil, zároveň jsem však dostal učitele do těžší situace, než v jaké kdy byl. Co záleží učiteli na tom, aby někdo bránil jeho poctivost! Na věci, jedině na věci mu záleží. Tu však jsem já zradil, neboť jsem ji nepochopil, neboť jsem ji nedocenil, neboť jsem pro ni neměl nejmenší smysl. Ona nebetyčně přesahuje můj rozum. Seděl přede mnou, hleděl na mne klidně svým starým, vrásčitým obličejem, a přece měl na mysli jen toto. Ovšemže nebylo pravda, že mu záleželo jen na věci samé, byl dokonce velmi ctižádostivý a také chtěl vydělat peníze, což bylo s ohledem na jeho početnou rodinu velmi pochopitelné. Přesto se mu můj zájem na věci zdál poměrně tak nepatrný, že si myslel, že se smí tvářit naprosto nezištně, a nedopustí se příliš velké nepravdy. A mně skutečně nestačilo ani k vnitřnímu uspokojení pomyšlení, že výčitky toho muže se vysvětlují v podstatě jen tím, že on jaksi oběma rukama třímá svého krtka, a každého, kdo by se jen prstem přiblížil, nazve zrádcem. Tak tomu nebylo, jeho chování se nedalo vysvětlit lakotou, alespoň ne pouze lakotou, spíše podrážděností, kterou v něm vzbudila naprostá neúspěšnost jeho velikého úsilí. Ale ani ta podrážděnost nevysvětlovala všechno. Snad byl můj zájem o věc opravdu příliš malý. Nezájem u cizích bral učitel už jako něco normálního, trpěl jím všeobecně, nikoli však už v jednotlivých případech. Jenže zde se konečně našel jeden, který se věci ujal mimořádným způsobem, a ani ten věc nepochopil. Když už na mne jednou dotíral z této strany, nechtěl jsem zapírat. Nejsem žádný zoolog, možná že bych se byl tím případem z hloubi srdce nadchl, kdybych ho byl sám objevil, ale já jsem ho přece neobjevil. Tak obrovský krtek je jistě pozoruhodná věc, avšak nelze pro ni vyžadovat trvalou pozornost celého světa, zvláště když existence krtka není tak zcela nezávadně prokázána a rozhodně jej nelze demonstrovat. A také jsem doznával, že ani kdybych byl jeho objevitelem, nebral bych se patrně o krtka tolik, jako jsem se s radostí a dobrovolně bral o učitele.
Nuže tedy nesoulad mezi mnou a učitelem by se byl patrně brzy rozplynul, kdyby můj spis měl úspěch. Avšak právě tento úspěch se nedostavil. Možná že nebyl ten spis dobře, dost přesvědčivě napsán, jsem obchodník, zpracování takového spisu přesahuje okruh, který je mi vymezen, možná ještě víc než v případě učitelově, ačkoli jsem ovšem všemi potřebnými znalostmi učitele daleko převyšoval. I jinak se dal ten neúspěch vykládat, snad doba vydání nebyla příznivá. Objev krtka, který nepronikl do veřejnosti, se na jedné straně neudál tak dávno, aby mohl být úplně zapomenut a působit teď jako překvapení, na druhé straně zase uplynula už dost dlouhá doba, aby ten nepatrný zájem, který tu původně byl, docela vyprchal. Ti, kteří se vůbec mým spisem nějak zaobírali, říkali si s pocitem marnosti, který již před lety ovládal tuto diskusi, že se už zase asi chce oživovat zbytečné úsilí kolem té neplodné záležitosti, a někteří dokonce zaměňovali můj spis se spisem učitelovým. V jednom vůdčím zemědělském časopise se objevila následující poznámka, naštěstí až na konci a malým písmem: "Znovu nám byl zaslán spis o obřím krtkovi. Vzpomínáme si, že už jednou před lety jsme se nad zním srdečně zasmáli. Spis od té doby nezmoudřel a my jsme nezhloupli. Jenom smát se už podruhé nemůžeme. Zato se ptáme našich učitelských sdružení, zda venkovský učitel nemůže najít užitečnější práci než honit se za obřími krtky." Neodpustitelná záměna! Nečetli ani první, ani druhý spis, a dvě ubohá, ve spěchu pochycená slova obří krtek a venkovský učitel stačila už těm pánům, aby vystoupili na scénu jako zastánci oprávněných zájmů. Proti tomu se jistě dalo ledacos s úspěchem podniknout, avšak nedostatek porozumění mezi učitelem a mnou mi v tom bránil. Spíš jsem se pokoušel tajit před ním ten časopis, jak dlouho to jen půjde. On jej však velmi brzy objevil, poznal jsem to už z jedné poznámky v dopise, který mi sliboval jeho návštěvu o vánočních svátcích. Psal: "Svět je špatný a ještě se mu to usnadňuje," čímž chtěl vyjádřit, že já náležím k tomu špatnému světu, avšak nespokojuji se sobě vlastní špatností, nýbrž ještě to světu usnadňuji, to jest snažím se vylákat všeobecnou špatnost a dopomoci jí k vítězství. Nuže, já jsem již učinil potřebná rozhodnutí, klidně jsem ho mohl očekávat a klidně se dívat, jak přichází, zdraví dokonce méně zdvořile než jindy, beze slova si sedá proti mně, pečlivě vytahuje z náprsní kapsy svého podivně vatovaného kabátu onen časopis a otevřený mi ho přistrkuje. "Znám to,'` řekl jsem a bez čtení jsem mu časopis přistrčil zpátky. "Vy to znáte," řekl s povzdechem, měl starý učitelský zvyk opakovat cizí odpovědi. "Samozřejmě to nenechám bez odezvy," pokračoval, rozčileně poklepával prstem na časopis a ostře na mne přitom hleděl, jako bych byl opačného mínění; tušil asi, co chci říci; i jindy se mi zdálo, že poznávám ani ne tak z jeho slov, jako z jiných příznaků, jak často velmi správně dovede vycítit mé úmysly, neposlechne však tento cit a nechá se splést. Co jsem mu tehdy řekl, mohu reprodukovat takřka doslovně, neboť jsem si to krátce po našem rozhovoru zaznamenal. "Dělejte, jak rozumíte," řekl jsem, "naše cesty se ode dneška rozcházejí. Myslím, že to pro vás není ani nečekané, ani vám to není nevhod. Ta noticka v tomto časopise zde není příčinou mého rozhodnutí, pouze je definitivně upevnila; vlastní příčina je v tom, že jsem původně myslel, že vám svým vystoupením mohu být prospěšný, kdežto teď chtě nechtě vidím, že jsem vám v každém směru uškodil. Proč se to tak zvrtlo, nevím, důvody úspěchu a neúspěchu jsou vždy mnohoznačné, nehledejte jen ty výklady, které mluví proti mně. Pomyslete na sebe, i vy jste měl ty nejlepší úmysly a přesto jste neuspěl, díváme-li se na věc v celku. Neříkám to v žertu, míří to přece proti mně, řeknu-li, že i spojení se mnou je bohužel třeba počítat k vašim neúspěchům. Ustupuji-li teď od celé věci, není to ani zbabělost, ani zrada. Dokonce se to neděje bez sebezapření; jak velice si vážím vaší osoby, ukazuje již můj spis, stal jste se mi v jistém smyslu učitelem, a dokonce i krtka jsem si téměř oblíbil. Přesto ustupuji, vy jste objevitel, a já ať dělám co dělám, vždy překáží m tomu, aby vás zahrnula možná sláva, a místo toho přitahuji neúspěch a přenáším ho na vás. Alespoň takový je váš názor. Dosti toho. Jediné pokání, jež mohu na sebe vzít, je poprosit vás o odpuštění, a žádáte-li si toho, zopakovat doznání, které jsem vám tu učinil, též veřejně, například v tomto časopise."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Který je váš nejoblíbenější český (nežijící) spisovatel?

Božena Němcová 21.2% (39)
Jan Neruda 13% (24)
Alois Jirásek 9.2% (17)
Jaroslav Hašek 3.3% (6)
Karel Čapek 31.5% (58)
Bohumil Hrabal 9.8% (18)
Jiný 12% (22)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama