Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost. Sokrates

Březen 2007

Starověké písemnictví

30. března 2007 v 17:59 Texty
Dnes tu je velmi stará písemnost. Jedná se o text ze starého egypta, který sice nemá valnou uměleckou hodnotu, ale je velmi zajímavý, jak pro člověka zajímající ho se o Egypt, tak i pro běžného čtenáře. Je to žánrový text, který popisuje každodenní život Egyptanů (v tomto případě o školách v Egyptě). Pokud se někomu tento přes 2000 let starý text zalíbí, a chtěl by si přečíst něco podobného, rozhodně bych mu doporučil knihu Tajemství parpyrů, z edice Antická knihovna. Jedná se o dopisy běžných lidí ze starověku (kolem přelomu letopočtu). Čtenář tam například najde dopis, kde mladý student prosí rodiče, aby mu poslali peníze.
UKÁZKY ZE ŠKOLNÍCH ÚLOH PÍSAŘSKÉ ŠKOLY
Otec napomíná svého syna
Poslal jsem tě do školy s dítkami šlechticů, abys byl vychován a vzdělán k tomuto povznášejícímu úřadu. Vylíčil jsem ti úděl písaře, je-li svědomitý. Bud' i ty svědomitý na svém místě. Před tvými soudruhy již leží knihy; chop se svých šatů a ohlédni se po svých sandálech! Přines horlivě svůj deník; nebud' líný ukládati zlatá zrnka do pokladničky. Bud' pilný v čtení knih a v řešení početních úkolů! Máš-li mlčeti, nevydej ani hlásku!
Bud' příjemný ve své řeči! Piš svou rukou, čti svými ústy a rad' se! Neumdlévej a neutrat' jediného dne, zaháleje; je to škodlivé tvému tělu. Vnikej do způsobu myšlení svého učitele a naslouchej pozorně jeho výkladům. Hled', já budu stále s tebou; střez se nedbalosti!
Písař napomíná žáka
Bud' písařem! Jest osvobozen od povinné práce a jest zhoštěn i každé jiné práce. Jest zbaven nošení motyky a ošatky; nebudeš tedy nositi koš. Písařské povolání způsobí, že budeš ušetřen oháněti se veslem.
Písař jest zbaven útrap, nejsa podřízen mnoha pánům a množství představených. Jiný člověk, sotva opustí klín své matky, již leží na břiše před svým představeným; chlapec je sluhou důstojníka, jinoch se stává rekrutem, dospělý muž důstojníkem a stařec rolníkem. Kulhavý se stane vrátným a špatně vidící krmičem dobytka.
Ptáčník chodí po horských úbočích a rybář se hrouží do vody. Boží sluha jest rolníkem; není na svobodné noze po
celou dobu setby a po celou dobu žní, ať nebe jest větrno, nebo ať prší. Kněz pracuje na průplavech; pracuje, aby upravil tok vody v průplavu, až jest promočen.
Když podkoní jest na povinné práci, jeho koně jsou opuštěni na poli, mlácení obilí jeho manželky jest bez dohledu, jeho dcera jest na hrázi a jeho služka ve skupině robotnic. A kdyby jeho koně utekli, byl by odveden k zahraničnímu vojenskému oddílu, takže při své službě jest v neustálém strachu.
Důstojník, vcházeje do Sýrie, nemá již hole, nemá sandálů a dobře ani neví, je-li již mrtev, nebo ještě živ mezi lvy kolem se plížícími, zatím co nepřítel jest skryt v křoví! Když protivník tu stane hrůzyplný, důstojník jde, volaje k svému bohu: "Pojd' sem ke mně a zachraň mne!" Pekař peče. Když vkládá chléb do ohně, jeho hlava jest uvnitř pece, a jeho syn svírá jeho nohy; kdyby se vymkl z rukou svého syna, padl by do výhně.
Písař jest však určen k tomu, aby řídil všecky práce v této zemi.
Nezvedený žák
Bylo mi řečeno, že opouštíš písařství a potuluješ se, jsa tanečníkem. Chodíš z ulice do ulice, do všech, zapáchajících pivem, a dopouštíš se nepřístojností. Pivo odpuzuje lidi a působí, že tvá duše jest pomatena; jsi jako nalomené veslo v lodi, které jest neposlušné na všecky strany; jsi jako kaple, postrádající svého boha, jako dům, postrádající chleba.
Přistihují tě lezoucího na zdi, a strhujícího štítky. Lidé prchají před tebou, protože jim uštědřuješ rány. Kéž bys věděl, že víno jest ohavnost, kéž bys přestal s likéry! Kéž bys netiskl džbánek na svou hrud', a zapomněl na pivo!
Učí tě zpívati s průvodem flétny a hráti na moldánky, přednášeti s průvodem lyry a zpívati s průvodem . . . . . . . . Sedíš na ulici a lehká děvčata tě obklopují; stojíš, činíš, zač by ses měl styděti a ony tě . . . . . . . . . . . . . . . . . Sedíš s dívkou, natřen vonným olejem, tvůj květinový věnec jest na tvém hrdle a bubnuješ na své břicho. Vrávoráš, padáš na břicho, jsi zamazán kalem - - - - - -
Zlý osud rolníkův
Řekli mi, že opouštíš psaní a potloukáš se po zábavách, že věnuješ pozornost polním pracím a obracíš se zády k svaté řeči. Což si nevzpomínáš na úděl rolníkův při soupisu žní?
V době záplavy, kdy voda jest v plné výši, jest promočen a koná své přípravy. Ve dne řeže nářadí k orbě, noc tráví, pleta provazy, a rolnické práce vykonává v polední hodině. Když konečně pole leží před ním vysušené, vychází si opatřit oslí potah. Několik dní hledá pastevce, pak si vezme potah, vrátí se s ním a zanechá jej na poli. Když se rozední, vyjde orat, ale nenajde oslů na poli. Stráví tři dni, hledaje jich, až je najde v bahnisku, ale není na nich již kůže; vlci je sežrali. Znovu vychází se svou zástěrou v ruce, vyprosit si jiný potah.
Když se vrátí na své pole, najde je v příznivém stavu. Stráví tu osm hodin, oraje, a červi již čekají. Snědí polovinu osevu a hroch sní druhou. Na poli jest mnoho myší a spadnou na ně kobylky. I dobytek žere a vrabci kradou. Běda rolníku! Zbytku na humně učiní konec zloději. A k tomu ještě, měděné podkovy jsou pryč a potah dodělá při orbě a při mlácení.
Tu přistane písař na hrázi, aby sepsal žně; jeho pomocníci mají hole a černoši palmové pruty. Řeknou: "Dej sem zrní!" - "Není ho." I bijí ho roztaženého, pak ho sváží a vhodí do příkopu. I jeho manželka jest svázána a jeho děti spoutány, a jejich sousedé je opouštějí, utíkajíce, aby zachránili své vlastní zrní.
Jen písaři, jenž řídí povinnou práci všech lidí, jest psaní počítáno za povinnou práci a neplatí daní.
Máš-li tedy rozum, bud' písařem, at' jsi št'astnější než rolník. Nevíš-li, co dělati, kéž to poznáš!
(vybral a přeložil egyptolog František Lexa)

Josef Jungmann - Dvojí rozmlouvání o jazyku českém 1

23. března 2007 v 17:18 Texty
Většina lidí už dnes obrozeneckou literaturu nečte. Jednak je pravda, že mnohá tehdejší díla měla velký význám v tehdejší době, ale čtenáři, který žije na počátku 21. století, už moc říci nemohou. Právě proto jsem se rozhodl do těchto textů zařadit i některá drobnější díla našich obrozenců. Například Jungmannovo Dvojí rozmlouvání je vtipné i dnes. Stejně tak mohu doporučit lidem, kteří se o Jungmanna více zajímají je Zápisky, kde o sobě a svém životě celkem hodně poví.

Dvojí rozmlouvání o jazyku českém

Rozmlouvání první

Z Veleslavína,1 Čech a Němec
Z Veleslavína:
Dovol, Minose, ať promluvím několik slov s příchozím tímto. Tuším, pane, že rozprávíte česky?
Čech:
Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška,2 a ten pyl šesky.
Z Veleslavína:
Chvalné a potěšitedlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič?3
Čech:
Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil.
Z Veleslavína:
I toť jste celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému?
Čech:
Ja pyl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel.
Z Veleslavína:
Pro Bůh! jak jest to možné: Čech - Pražan - a tak chatrně mluviti jazyk svůj? -
Čech:
Můj jasyk ja mlufit tobše.
Z Veleslavína:
Pohříchu! nehrubě; leda byste (čehož bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku.
Čech:
Můj jasyk je němesky.
Z Veleslavína:
I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič4 za obydlí vykázali, aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval?
Čech:
Prafil fám, že s Prase sem. Je ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat,5 theatr a khostel, kte ja neuntrhaltovat.6 Ja mám tobše tabak koušil, tobše biliard hral, cechofal i fechtofal,7 a mám všecko tělal, so se šikofal na šlofěk od kultůr, lebši neš mancher8 kafalír.
Z Veleslavína:
Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost?
Čech:
Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten, kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba.
Z Veleslavína:
Nastojte! Česky mluviti se hanbí! jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od končin do končin po celé vlasti slovo Boží se káže a hlásá, jímž umění se přenášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! - Vhrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! Němec tobě z očí i kroje hledí; oč, že Šváb jsi? -
Čech:
Švab nebo Šech! tnes to jetno. Ale ja Šech je a Minos k Šechy mi anweisovat.9
Z Veleslavína:
Odrodilý předků svých potomku! Jestližes sobě v kafírnách, v těch cizozemců, jak vidím, hnízdech, Němce vyválel, však ve škole lépe česky jsi se naučiti mohl i měl; čili jsi do žádné nechodil?
Čech:
Še ja mlšel k ten šeči, fitěl pan, še philosoph sem; snám i jura všecko, a ja moch moje půl funt attest, jako kto jiny s nofej ušensy, producirofat.10
Z Veleslavína:
Avšak z Koldína,11 kancléř výborný, neposlední zajisté jest spisovatel; což jste jeho městských práv nečetl? Tuť byste byl měl příležitost dobré češtině se naučiti.
Čech:
Ja uměl ne šesky šíst, a ja to nepočebofal.
Z Veleslavína:
Co slyším? V pravdě-li, že nyní v Čechách někdo se může naučiti veškeré filosofii i všem právům, an česky ani čísti neuměl? Nečítají se tedy, jakož jsem doufal, spisové těch ušlechtilých mužů, ježto statky i životy své na zvelebení jazyka svého vynakládali? Nečítá se Konáč, Velenský, Hájkové a můj milý Kocín,12 aneb onen, jehož sláva i nás se donesla, dobromyslný Komenský? A což z Veleslavína, ha! pověz, čítají-li toho?
Čech:
Můj pán! To je šesky fesnic!13 o tem lit mám ja, so šiv, nic neslyšel. Ale to prafili mi, še ten šesky knišky je pletky a pláto; ten němesky proti něj slato; a ten šesky pyl ne tost na couvert14 těm němesky.
Z Veleslavína:
Utrháš! co za mého času psáno bylo, to nebyly pletky; byly to plní bohabojnosti a umění spisové, byly drahé ctnosti kameny, jimž opravdová pobožnost zjednala utěšenou a věku mému milou stkvělost; byla zrna pravdy bez plev lichoty, zlato počestných mravů bez trusek lehkomyslnosti. Němci sice se vším usilím za našeho času pracovali, však nepravda i lež jest to, aby v tom svém štěkavém a chrochtavém jazyku díla vyvedli, která by ona našeho libého a zvučného jazyka jako zlato nad bláto předčila! Ha! pověz opravdu, mají-li Němci tak drahně nad nás spisů převýborných?
Němec:
Pravdu mluví příchozí tento, an, jak vidím, jest pravý obraz nynějších Čechů, kteří ničehož méně neumějí jako česky, a to prošlé skrze tvé péro přísloví prorocké, že někdy na mostě pražském bude Čech nevídanější jako jelen se zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu. Ne tak Němci; ti by měli vašim za příklad býti. Jest tomu asi 60 let, co našinci jazyk svůj upřímně vzdělávati počali, brousíce, pilujíce, hladíce tak dlouho, až se každému ve světě jazyku v bohatství a dokonalosti vyrovnati mohl. Vbrzce věk zlatý Němcům vykvetl, jehož vůní milou zakochali se i vašinci, zvláště proto, že štěp svůj, an mohl nápodobný květ nésti, svévolně ze všech odrali poupat. Nebo již dvě století vyzuvají se ze všeho, co českého jest; spálivše staré knihy předků svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i hnedle jazyk otcovský proměnili, aneb aspoň změniti usilují; slovem, přijda mezi ně, řekl by, že ne český to, ale z Franků a Němců jest složený národ; velcí z Franků, sprostí z Němců, a to všickni, když ne skutkem, aspoň vůlí. Všemu je naučíš raději než jazyku předkův jich!
Z Veleslavína:
Přestaň, pro Bůh! přestaň! nahý meč jsou slova tvá.
Němec:
Vidím v tobě Staročecha, jednoho z těch, kteří pro jazyk svůj a vlast nasazovali jmění i životy své, jimžto slouti Čechy byla chvála nejžádanější, kteří byli strašní práv hajitelé, podiv závistných národů, lampy uprostřed vichru hořící. Jednák zhasly lampy ty, přišel podiv ten v přísloví a lehkost, 15 a usnuli hajitelé práv strašní. Čas. Danieli, čas, ten všeho dárce a zhoubce, za nímžto města, zemstva, národové i světy vycházejí a zacházejí napořád - i to jméno české, leč že Čechovi bude možné odolati osudům, brzy, brzy snad věčnými přikryje zavalinami.
Z Veleslavína:
Ach, přísný soude Boží! nastojte, že mi nelze podruhé umříti, že taková hanba potomků mě zahořčila sladké elyzejské radosti!16 Zajdu, kde bych neviděl přicházeti nezdárníků těch, i snažiti se budu, abych s vlastenci věrnými o tom, což bylo, rozmlouvaje, nad tím, což nyní jest, uskrovnil zármutek svůj.
Němec:
Nermuť se, Danieli, není ještě posavad po všem veta. Živ jest národ ten, jehožto jazyk zcela nepošel. Stojí až po tu dobu onen štěp vašinců, ač odraný, ač ostím vůkol dušený,17 nicméně zdá se, že pouští nové pupeny, silné dosti, aby ještě jednou jeho předešlá mladost se obnovila; jen ať dobrý zahradník jest ho šetrný, ježto v sadu svém každý strůmek rovnou péčí pěstuje.18 Povstává, dím, ušlechtilejší česká rodina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku v prstech čijící. Ti, kde jste vy snažíce se ustali, uchopují se českého umění a vytrhnou (buďte jednosvorní!) slavnou druhdy vlast svou z přísloví a posměchu okolních národů, jen jestli (a lze-li pochybovati?) ten dobrý otec národů František k žádosti milionů věrných nakloní ucha svého a bude, jímž byl Karel i Rudolf odpoly, docela otcem Slovanům svým!

Poznámky

1 humanistický spisovatel a vydavatel Daniel Adam z Veleslavína; Josef Dobrovský humanistickou češtinu postavil na nejvyšší stupeň, jakého kdy tento jazyk dosáhl - nicméně jeho návrat v normě o dvě stě let (jeho mluvnice vyšla poprvé v roce 1809, ve druhém vydání 1819) do značné míry způsobil dnešní propast mezi češtinou spisovnou a obecnou. Jungmann sice uznává kvality humanistické češtiny, ale zároveň považuje za nutné tvořit nová slova.
2 chůva
3 rodák
4 čtvrť na Novém Městě kolem dnešní ulice Na Poříčí, od středověku centrum německých obchodníků a řemeslníků v Praze
5 předtančovat
6 nebavit se
7 popíjel ve společnosti i cvičil se v šermu
8 nejeden
9 odkazovat, posílat
10 ukazovat půl libry školních vysvědčení
11 humanistický autor díla o českých městských právech
12 významní humanističtí spisovatelé 16.století
13 španělská vesnice
14 nevyrovnají se
15 klesl v očích veřejného mínění
16 posmrtné radosti v nebi
17 dušený trnitým křovím
18 O představě českého jazyka a literatury jako zahrady, kterou je třeba pěstovat srv. MACURA, Vladimír - Znamení zrodu, kapitola Synkretismus, zvl. s. 27-30

Franz Kafka - Obří krtek 2

23. března 2007 v 17:11 Texty
2. část :
Taková byla tehdy má slova, nebyla docela upřímná, avšak to upřímné se z nich snadno dalo vyrozumět. Mé prohlášení zapůsobilo na něha tak, jak jsem zhruba očekával. Většina starých lidí má vůči mladším ve své povaze cosi klamavého, cosi lživého, žijeme vedle nich klidně, pokládáme vzájemný vztah za bezpečný, jsou nám známy převládající názory, ustavičně se nám dostává ujištění o míru, bereme všechno jako samozřejmé a najednou, když se přece jen udá něco rozhodujícího a teď by měl zapůsobit dlouho připravovaný klid, stojí tu tito staří lidé jako cizinci, mají hlubší, mocnější názory, teprve teď doslova rozvinou svůj prapor a my na něm s hrůzou čteme nový výrok. Tato hrůza pochází především z toho, že to, co teď staří říkají, má opravdu mnohem více oprávněnosti, smyslu, a jako by se samozřejmé dalo stupňovat, ještě více samozřejmosti. Nepřekonatelná prolhanost spočívá však v tom, že oni to, co říkají teď, v podstatě říkali vždycky. Musel jsem být do učitele zavrtaný už hodně hluboko, že mě teď docela nepřekvapil. "Dítě," řekl, položil mi ruku na mou a přátelsky ji hladil, "jak jste vůbec přišel na myšlenku pouštět se do téhle věci? - Hned jak jsem o tom prvně slyšel, hovořil jsem o tom se svou ženou." Poodsedl si od stolu, rozpřáhl paže a pohlédl k zemi, jako by tam dole, maličká, stála jeho žena a on k ní promlouval. "'Tolik let,' řekl jsem jí, 'bojujeme osaměle, teď však, jak se zdá, se nás v městě hodlá ujmout vzácný příznivec, městský obchodník jménem Tenaten. Měli bychom se tedy velice radovat, že ano? Obchodník z města neznamená málo; uvěří-li nám nějaký otrhaný sedlák a řekne to, nemůže nám to nijak pomoci, neboť cokoli učiní sedlák, vždycky je to nepřístojné, ať řekne: starý venkovský učitel má pravdu, nebo ať si třeba nevhodně uplivne, obojí v účinku vyjde na stejno. A povstane-li místo jednoho sedláka deset tisíc sedláků, pak je účinek pokud možno ještě horší. Naproti tomu obchodník v městě je něco docela jiného, takový člověk má styky, i to, co řekne jen tak mimochodem, se rozkřikne v širším okruhu, věci se ujmou noví příznivci, jeden řekne například: I od venkovských učitelů se lze něčemu přiučit, a druhý den si to už šeptá spousta lidí, do nichž by se to, soudě podle zevnějšku, nikdy neřeklo. Teď se najdou pro věc peněžní prostředky, jeden sbírá a ostatní mu sázejí peníze do ruky, usoudí se, že se sem musí ten učitel z vesnice přivést, přijdou, nestarají se o to, jak vypadá, vezmou ho mezi sebe, a protože se na něho věší žena a děti, vezmou i je. Pozorovalas už lidi z města? To je nepřetržité švitoření. Jak je jich pohromadě řada, postupuje švitoření zprava doleva a zase zpátky a sem a tam. A tak nás švitoříce zvednou na vůz, člověk nemá ani čas všem přikyvovat. Pán na kozlíku si narovná cvikr, švihne bičem a jedeme. Všichni mávají vesnici na rozloučenou, jako bychom byli ještě tam a neseděli uprostřed mezi nimi. Z města nám vyjede naproti několik vozů s obzvláštními nedočkavci. Jak se blížíme, vstávají ze sedadel a natahují se, aby nás viděli. Ten, co sbíral peníze, všechno rovná a napomíná ke klidu. Když vjíždíme do města, je to už dlouhá řada vozů. Mysleli jsme, že uvítání máme už za sebou, ale tu před hotelem teprve začíná. V městě se totiž na zavolání shromáždí hned spousta lidí. Oč se zajímá jeden, o to se hned zajímá i druhý. Berou jeden druhému názory z úst a přivlastňují si je. Všichni ti lidé nemohou jet vozem, čekají před hotelem, jiní by sice mohli jet, ale neudělají to kvůli sebevědomí. I ti čekají. Je nepochopitelné, jak si ten, co sbíral peníze, udrží přes všechno přehled.'"
Klidně jsem mu naslouchal; ba během řeči jsem byl čím dál klidnější. Na stole jsem měl nakupeny všechny exempláře svého spisu, které jsem ještě vlastnil. Chybělo jich jen pár, protože jsem si v poslední době napsal o všechny rozeslané exempláře a také jsem jich většinu dostal zpátky. Z mnoha stran mi ostatně velice zdvořile napsali, že si vůbec nevzpomínají, že by byli takový spis obdrželi, a jestliže snad přece jen přišel, pak ho k svému politování asi ztratili. I tak to bylo v pořádku, vlastně jsem nic jiného nechtěl. Jen jeden mě prosil, aby si směl spis ponechat jako kuriozitu, a zavázal se, že jej ve smyslu mého dopisu během příštích dvou let nikomu neukáže. Učitel tento oběžník ještě vůbec neviděl. Byl jsem rád, že jeho slova mi usnadňují, abych mu jej ukázal. Mohl jsem to však i bez toho s klidem udělat, neboť jsem si při jeho sepisování počínal velmi obezřele a nikdy jsem nespustil ze zřetele zájem venkovského učitele a jeho věci. Hlavní věty tohoto psaní totiž zněly: "Neprosím o vrácení svého spisu proto, že bych byl snad od názorů v něm zastávaných ustoupil nebo je třeba v jednotlivostech považoval za scestné anebo i jen neprokazatelné. Moje prosba má povýtce osobní, ovšem velice naléhavé důvody; mého postoje k věci se však ani v nejmenším nedotýká. Prosím, aby toto bylo obzvláště vzato v úvahu a, je-li libo, i šířeno dál."
Prozatím jsem ještě zakrýval oběžník rukama a řekl jsem: "Chcete mi vyčítat, že se to nestalo? Pro;; to chcete dělat? Neztrpčujme si rozchod. A pokuste se konečně pochopit, že jste sice učinil objev, avšak že tento objev nepřevyšuje snad všecko ostatní, a proto i bezpráví, které se vám děje, nepřevyšuje všechno ostatní bezpráví. Neznám stanovy učených společností, mám však za to, že ani v tom nejpříznivějším případě by vám nebylo uchystáno přijetí, jež by se aspoň blížilo tomu, jež jste snad líčil své ubohé ženě. Jestliže jsem si něco od účinku spisu sliboval, tedy to, že by snad mohl na náš případ upozornit nějakého profesora, ten že by mohl pověřit některého mladého studenta, aby za věcí šel, že by tento student za vámi zajel a na místě by ještě jednou svým způsobem přešetřil vaše a moje výzkumy, a posléze, kdyby mu výsledek stál za zaznamenání, - tu je třeba si uvědomit, že všichni studenti hýří pochybami - vydal by vlastní spis, který by vědecky zdůvodnil to, co jste napsal vy. Avšak ani tehdy, kdyby se tato naděje splnila, nebylo by mnoho dosaženo. Spis studenta, který by obhajoval tak podivný případ, by byl možná zesměšňován. Na příkladě zemědělského časopisu vidíte, jak snadno se to může stát, a vědecké časopisy jsou v tom ještě bezohlednější. Je to také pochopitelné, profesoři mají velikou odpovědnost před sebou, před vědou, před potomstvem a nemohou se každému novému objevu hned vrhnout do náruče. My ostatní jsme tu proti nim ve výhodě. Avšak nehledě k tomu chci teď předpokládat, že by se studentův spis prosadil. Co by se stalo pak? Vaše jméno by asi bylo párkrát s úctou vysloveno, patrně by to prospělo i vašemu stavu, řeklo by se: ,Naši venkovští učitelé mají otevřené oči,' a kdyby časopisy měly paměť a svědomí, musel by vás tenhle tady veřejně odprosit, pak by se našel i nějaký příznivě nakloněný profesor, který by vám vymohl stipendium, je také opravdu možné, že by se vás pokusili dostat do města, opatřit vám místo na některé obecné škole v městě a dát vám tak příležitost, abyste k svému dalšímu vzdělání využil pomocných vědeckých prostředků, jež poskytuje město. Mám-li mluvit upřímně, myslím, že by se o to jen pokusili. Povolali by vás sem, vy byste přišel, a to jako obyčejný prosebník, jakých jsou stovky, bez slavnostního uvítání, pohovořili by s vámi, uznali vaši poctivou snaživost, zároveň by však hned viděli, že jste starý člověk, že V tomto věku je nesmyslné začínat vědecká studia, a především že jste se k svému objevu dostal spíš náhodou než plánovitě a mimo tento ojedinělý případ ani nehodláte dále pracovat. Z těchto důvodů by vás asi nechali na vsi. Na vašem objevu by se ovšem pracovalo dál, neboť tak nepatrný není, aby mohl být kdy zapomenut, došel-li jednou uznání. Ale vy byste se o tom už moc nedovídal, a tomu, co byste se dověděl, byste stěží rozuměl. Každý objev bývá hned uveden do celého úhrnu vědy a tak do jisté míry přestává být objevem, rozpustí se v celku a zmizí, je třeba mít už vědecky školený pohled, abychom jej pak ještě rozpoznali. Ihned se napojí na nitky zásad, o jejichž existenci ještě nemáme ani tušení, a v průběhu vědeckých sporů je za tyto nitky zásad vytažen až do oblak., Jak chceme tomu rozumět? Nasloucháme-li učeným diskusím, zdá se nám například, že se jedná o ten objev, avšak ve skutečnosti se jedná o docela jiné věci, příště si zase myslíme, že se jedná o jiné věci, nikoli o ten objev, jenže teď se jedná zrovna o něm. Chápete to? Byl byste zůstal ve vsi, ze získaných peněz byste mohl trochu lépe živit a ošatit svou rodinu, avšak váš objev by vám byl odňat a vy byste se proti tomu nemohl žádným právem bránit, neboť on teprve ve městě došel svého skutečného významu. A možná že by k vám ani nebyli nevděční, někde nad místem, kde byl objev učiněn, by třeba dali postavit malé muzeum, stalo by se pamětihodností vesnice, vy byste opatroval klíče, a aby nechybělo ani vnějších vyznamenání, propůjčili by vám malou medaili, jaká se zavěšuje na prsa, jakou nosívají sluhové ve vědeckých ústavech. To všechno by bylo bývalo možné; avšak bylo to to, co vy jste chtěl?"
Aniž se zdržoval s odpovědí, opáčil správně: "A to jste se mi tedy pokoušel zjednat?"
"Možná," řekl jsem, "nejednal jsem tenkrát po tak zralé úvaze, abych vám mohl test odpovědět s určitostí. Chtěl jsem vám pomoci, ale nepodařilo se to, je to dokonce ta nejnepodařenější věc, jakou jsem kdy udělal. Proto od ní teď chci ustoupit a sprovodit ji ze světa, pokud mé síly budou stačit."
"Nuže dobrá," řekl venkovský učitel, vyndal dýmku a začal si ji nacpávat tabákem, který nosil volně po všech kapsách. "Dobrovolně jste se ujal té nevděčné věci a teď od ní dobrovolně ustupujete. To všechno je docela v pořádku!" "Nejsem tvrdohlavý," řekl jsem. "Máte, co byste mému návrhu snad vytkl?" "Ne, vůbec nic," řekl venkovský učitel a jeho dýmka již dýmala. Nesnášel jsem pach jeho tabáku, a proto jsem vstal a přecházel po pokoji. Už z dřívějších pohovorů jsem byl zvyklý, že venkovský učitel byl vůči mně velice mlčenlivý, a přesto, jakmile jednou přišel, nechtěl se z mého pokoje hnout. Nejednou mě to již udivilo; on ode mne ještě něco chce, říkal jsem si pokaždé, a nabídl jsem mu peníze, jež on také zpravidla přijal. Ale odcházel vždycky až tehdy, když se mu zlíbilo Obyčejně bývala dýmka dokouřena, on se okázale otočil na židli, již pak uctivě přistavil ke stolu, sáhl do kouta po své sukovici, rychle mi stiskl ruku a šel. Jestliže se jednou někomu nabídne definitivní rozchod, jako jsem to udělal já, a druhý to uzná za docela správné, pak se přece pokud možno rychle skoncuje s tím málem, co je ještě třeba společně vyřídit, a nezatěžujeme zbytečně toho druhého svou mlčenlivou přítomností. Když se člověk podíval na toho malého houževnatého staříka zezadu, jak sedí u mého stolu, řekl by, že ho vůbec nebude možno dostat pryč z mého pokoje. - -

Franz Kafka - Obří krtek 1

23. března 2007 v 17:10 Texty
Franz Kafka je jedním z nejzajmavějších spisovatelů vůbec. Bohužel jako mnoho jiných i on je u nás často přehlížen a mnoho lidí od něj ještě nikdy nic nečetlo. Povídka Obří krtek (též jsem ji viděl přeloženou jako Vesnický učitel) je jednou z mnoha povídek, které autor napsal. Není až tak rozsáhla, proto mi přišlo dobré ji sem umístit, aby se každý, kdo se s Kafkou ještě nesetkal (nebo o něj teprve jen lehce zavadil), mohl sám přesvědčit o Kafkově vynikající a velmi neobvyklé tvorbě.
Franz Kafka
Obří krtek (Vesnický učitel) 1914
TI LIDÉ, já sám k nim patřím, kterým už obyčejný malý krtek připadá odporný, by patrně umřeli hnusem při pohledu na obřího krtka, který byl před několika lety pozorován poblíž jedné malé vesnice, jež tak získala jistou přechodnou proslulost. Teď už ovšem zase dávno upadla v zapomenutí a sdílí tak neslavný úděl celého onoho jevu, který zůstal naprosto nevyjasněn, o jehož vyjasnění se však nikdo ani moc nesnažil a který byl v důsledku nepochopitelné nedbalosti oněch kruhů, jež, se o něj měly starat a jež se ve skutečnosti horlivě: starají o věci mnohem nicotnější, bez důkladnějšího šetření zapomenut. To, že vesnice leží daleko od železnice, nemůže v žádném případě sloužit jako omluva. Mnozí lidé ze zvědavosti přišli zdaleka, dokonce i z ciziny, jen ti, kteří měli prokázat víc než zvědavost, ti nepřišli. Ba kdyby se byli celé věci nezištně neujali docela prostí lidé, lidé, jimž obyčejná denní práce sotva dovoluje klidně si oddychnout, pověst o tom jevu by byla pravděpodobně těžko pronikla za nejbližší okolí. Je nutno přiznat, že dokonce i pověst, která se přece jinak šíří takřka nezadržitelně, si v tomto případě počínala přímo těžkopádně; nebýt toho, že byla vysloveně postrkována, nerozšířila by se. Ale ani to nebyl jistě důvod, aby se touto záležitostí nikdo nezabýval, naopak, i tento jev měl být ještě podroben zkoumání. Místo toho bylo jediné písemné pojednání případu přenecháno starému vesnickému učiteli, který byl sice výtečným mužem ve svém povolání, jehož schopnosti mu však stejně málo jako jeho předběžné vzdělání umožňovaly důkladný a dále zužitkovatelný popis, natož pak výklad. Spisek byl vytištěn a hojně prodáván tehdejším návštěvníkům vesnice, dostalo se mu i jistého uznání, avšak učitel byl dost chytrý, aby poznal, že jeho osamělá a nikým nepodporovaná snaha v podstatě nemá cenu. Jestliže v ní přesto nepolevil a z věci, ač svou povahou rok od roku zoufalejší, učinil svůj životní úkol, pak to dokazuje na jedné straně, jak veliká působivost byla jevu vlastní, a na druhé straně jaké úsilí a věrnost v přesvědčení se najde u starého, přehlíženého vesnického učitele. Že však zle trpěl odmítavým postojem směrodatných osobností, dokazuje malý dodatek, který vydal po onom spisu, ovšem teprve po několika letech, avšak v době, kdy už si skoro nikdo nevzpomínal, oč se tehdy jednalo. V tomto dodatku - a jeho přesvědčivost není snad v obratnosti, zato ale v poctivosti - si stěžuje na nedostatek porozumění, s nímž se setkal u lidí, kde by to nejméně čekal. O těchto lidech praví výstižní:: "Ne já, nýbrž oni mluví jako staří venkovští učitelé." A uvádí mezi jiným výrok jednoho učence, k němuž zvlášť kvůli tomu zajel. Jméno učence se neudává, avšak z různých vedlejších okolností lze uhodnout, kdo to byl. Učitel musel překonat značné obtíže, aby se vůbec domohl přístupu k učenci, avšak hned při pozdravu zpozoroval, že učenec je v zajetí nepřekonatelných předsudků, co se jeho věci dotýče. Jak roztržitě naslouchal učitelově obšírné zprávě, již tento podával ke svému spisku, ukázala poznámka., kterou učinil po chvíli zdánlivého uvažování: "Půda ve vašem kraji je přece obzvlášť černá a těžká. Skýtá tedy i krtkům obzvlášť tučnou potravu a oni pak dorostou neobyčejné velikosti." "Ale přece ne takovéto velikosti," zvolal učitel a přeháněje trochu ve svém rozhořčení odměřil na stěně dva metry. "Ó ano," odpověděl učenec, kterému to všechno zřejmě. připadalo velice legrační. S touto odpovědí odjel učitel zpátky domů. Vypráví, jak ho večer v chumelenici čekala na silnici jeho žena s jeho šesti dětmi a jak jim musel přiznat konečné ztroskotáni svých nadějí.
Když jsem četl o tom, jak se učenec zachoval k učiteli, vůbec jsem ještě neznal učitelův hlavní spis. Avšak rozhodl jsem se, že okamžitě seberu a sestavím všechno, co se o tom případu lze dovědět. Poněvadž jsem nemohl pohrozit učenci, měl můj spis alespoň obhájit učitele anebo, lépe řečeno, ani ne tak učitele jako dobrý úmysl poctivého, avšak nevlivného muže. Doznávám, že jsem později litoval tohoto rozhodnutí, neboť jsem brzy vycítil, že jeho provedení mě nutně přivede do podivuhodné situace. Na jedné straně ani můj vliv nebyl zdaleka takový, aby přesvědčil učence či dokonce veřejné mínění v učitelův prospěch, na druhé straně však zase učitel musel zpozorovat, že na jeho hlavním záměru, totiž důkazu objevení velikého krtka, mi záleží méně než na obhajobě jeho, učitelovy, poctivosti, která se zase jemu zdála samozřejmou a neměla zapotřebí obhajoby. Muselo tedy dojít k tomu, že ač jsem se chtěl učiteli zavděčit, nenalezl jsem u něho žádné pochopení, a místo abych pomohl, sám bych byl měl pro sebe zapotřebí dalšího pomocníka, který se arci sotva naskytne. Krom toho jsem svým rozhodnutím uvalil na sebe velikou práci. Chtěl-li jsem přesvědčit, nesměl jsem se odvolávat na učitele, který přece přesvědčit nedokázal. Znalost jeho díla by mě byla jen mátla, i odložil jsem jeho četbu až po dokončení své vlastní práce. Ba ani jsem s učitelem nevešel ve styk. Dověděl se ovšem přes jiné lidi o mých výzkumech, nevěděl však, pracuji-li v jeho duchu, nebo proti němu. Ba dohadoval se patrně to druhé, třebaže to později popíral, neboť mám všelijaké důkazy, že mi stavěl do cesty nejrůznější překážky. Nebylo to těžké, neboť jsem byl nucen všechna šetření, která on kdysi už provedl, podniknout ještě jednou, a on mě proto mohl vždycky předejít. To však bylo to jediné, co se mé metodě mohlo právem vytknout, ostatně byla to nevyhnutelná výtka, která však byla velmi oslabena opatrností, ba zdrženlivostí mých závěrů. Jinak však byl můj spis prost jakéhokoli učitelova vlivu, snad jsem byl v tomto bodě až příliš úzkostlivý, vypadalo to úplně tak, jako by ten případ doposud nikdo nezkoumal, jako bych já byl první, kdo vyslechl očité svědky, první, kdo seřadil údaje, první, kdo vyvodil závěry. Když jsem později četl učitelův spis, - měl velmi nemotorný název: "Krtek, tak veliký, jak ho ještě nikdo neviděl" - opravdu jsem shledal, že se v podstatných bodech neshodujeme, i když se oba domníváme, že jsme dokázali tu hlavní věc, totiž existenci krtka. Ať tak či onak, ony jednotlivé názorové rozdíly zabránily vzniku přátelského vztahu k učiteli, který jsem vlastně přese všechno očekával. Vyvinulo se skoro jakési nepřátelství z jeho strany. Choval se ke mně sice stále skromně a pokorně, ale tím jasněji jsem mohl vypozorovat jeho skutečnou náladu. Byl totiž toho názoru, že jsem mu celou věcí veskrze uškodil, a domnívám-li se, že jsem mu posloužil či mohl posloužit, je to v nejlepším případě prostoduchost, spíše však domýšlivost anebo lest. Především nejednou poukazoval na to, že všichni jeho dosavadní odpůrci své nepřátelství buď vůbec nedali najevo, nebo jen mezi čtyřma očima či aspoň jen ústně, kdežto já jsem považoval za nutné dát své výhrady hned vytisknout. Krom toho těch několik málo odpůrců, kteří se skutečně, byť i jen povrchně, věcí zabývali, vyslechlo prý alespoň jeho, učitelovo, tedy v tomto případě směrodatné mínění, dříve než se sami vyjádřili, já však jsem prý z nesystematicky posbíraných a zčásti nepochopených údajů vyvodil důsledky, které, i když byly v zásadě správné, přece jen musely působit nevěrohodně, a to jak na široké vrstvy, tak na vzdělance. Sebeslabší záblesk nevěrohodnosti je prý však v tomto případě to nejhorší, co se mohlo stát.
Na tyto byť zastřeně vyslovené výtky byla lehká odpověď - tak například právě jeho spis je arci vrcholem nevěrohodnosti -, méně snadné bylo však čelit jeho ostatní podezíravosti, a to byl důvod, proč jsem se k němu vůbec vcelku choval velmi zdrženlivě. Myslel si totiž vskrytu, že jsem ho chtěl připravit o jeho slávu prvního veřejného zastánce krtka. Nuže o slávě se tu v souvislosti s jeho osobou vůbec nedalo mluvit, leda o zesměšnění, jež se omezovalo na čím dál menší okruh a o něž jsem se věru nechtěl ucházet. Kromě toho jsem v úvodu ke svému spisu výslovně prohlásil, že za objevitele krtka je třeba pro všechny časy považovat učitele - jenže on nebyl ani objevitelem - a že jen účastenství s učitelovým osudem mě přimělo k sepsání tohoto spisu. "Účelem tohoto spisu je," - takto nadmíru pateticky jsem psal závěrem, avšak to odpovídalo mému tehdejšímu rozrušení "dopomoci učitelovu spisu k zaslouženému rozšíření. Zdaří-li se toto, pak mé jméno, které je do této záležitosti zapleteno jen dočasně a vnějškově, budiž z ní ihned vymazáno." Odmítal jsem tedy přímo jakýkoli větší podíl na věci; bylo to skoro, jako bych nějak předem tušil učitelovu neuvěřitelnou výtku. Přesto právě tohoto místa použil proti mně, a já nepopírám, že v tom, co říkal, nebo spíš naznačoval, byla jakási zdánlivá stopa oprávnění, jakož mě vůbec nejednou napadlo, že vůči mně v nejednom ohledu prokázal více bystrostí než ve svém spise. Tvrdil totiž, že můj úvod je licoměrný. Jestliže mi opravdu záleželo na tom, abych jeho spis rozšířil, proč jsem se nezabýval výhradně jím a jeho spisem, proč jsem neukázal jeho přednosti, jeho nevývratnost, proč jsem se neomezil na to, abych zdůraznil a objasnil význam jeho objevu, proč jsem se, naprosto nedbaje jeho spisu, pletl do objevu samého? Což snad již nebyl učiněn? Bylo snad v tomto ohledu ještě třeba něco přičinit? Jestliže jsem však vskutku myslel, že musím objev udělat ještě jednou, proč se potom v úvodu tak slavnostně objevu odříkám? Mohla to být pokrytecká skromnost, ale bylo to cosi horšího. Znehodnocoval jsem ten objev, upozorňoval jsem na něj jen proto, abych jej znehodnotil, kdežto on jej prozkoumal a odložil stranou. Možná že se o té věci poslední dobou trochu méně mluvilo, já ji teď zase rozvířil, zároveň jsem však dostal učitele do těžší situace, než v jaké kdy byl. Co záleží učiteli na tom, aby někdo bránil jeho poctivost! Na věci, jedině na věci mu záleží. Tu však jsem já zradil, neboť jsem ji nepochopil, neboť jsem ji nedocenil, neboť jsem pro ni neměl nejmenší smysl. Ona nebetyčně přesahuje můj rozum. Seděl přede mnou, hleděl na mne klidně svým starým, vrásčitým obličejem, a přece měl na mysli jen toto. Ovšemže nebylo pravda, že mu záleželo jen na věci samé, byl dokonce velmi ctižádostivý a také chtěl vydělat peníze, což bylo s ohledem na jeho početnou rodinu velmi pochopitelné. Přesto se mu můj zájem na věci zdál poměrně tak nepatrný, že si myslel, že se smí tvářit naprosto nezištně, a nedopustí se příliš velké nepravdy. A mně skutečně nestačilo ani k vnitřnímu uspokojení pomyšlení, že výčitky toho muže se vysvětlují v podstatě jen tím, že on jaksi oběma rukama třímá svého krtka, a každého, kdo by se jen prstem přiblížil, nazve zrádcem. Tak tomu nebylo, jeho chování se nedalo vysvětlit lakotou, alespoň ne pouze lakotou, spíše podrážděností, kterou v něm vzbudila naprostá neúspěšnost jeho velikého úsilí. Ale ani ta podrážděnost nevysvětlovala všechno. Snad byl můj zájem o věc opravdu příliš malý. Nezájem u cizích bral učitel už jako něco normálního, trpěl jím všeobecně, nikoli však už v jednotlivých případech. Jenže zde se konečně našel jeden, který se věci ujal mimořádným způsobem, a ani ten věc nepochopil. Když už na mne jednou dotíral z této strany, nechtěl jsem zapírat. Nejsem žádný zoolog, možná že bych se byl tím případem z hloubi srdce nadchl, kdybych ho byl sám objevil, ale já jsem ho přece neobjevil. Tak obrovský krtek je jistě pozoruhodná věc, avšak nelze pro ni vyžadovat trvalou pozornost celého světa, zvláště když existence krtka není tak zcela nezávadně prokázána a rozhodně jej nelze demonstrovat. A také jsem doznával, že ani kdybych byl jeho objevitelem, nebral bych se patrně o krtka tolik, jako jsem se s radostí a dobrovolně bral o učitele.
Nuže tedy nesoulad mezi mnou a učitelem by se byl patrně brzy rozplynul, kdyby můj spis měl úspěch. Avšak právě tento úspěch se nedostavil. Možná že nebyl ten spis dobře, dost přesvědčivě napsán, jsem obchodník, zpracování takového spisu přesahuje okruh, který je mi vymezen, možná ještě víc než v případě učitelově, ačkoli jsem ovšem všemi potřebnými znalostmi učitele daleko převyšoval. I jinak se dal ten neúspěch vykládat, snad doba vydání nebyla příznivá. Objev krtka, který nepronikl do veřejnosti, se na jedné straně neudál tak dávno, aby mohl být úplně zapomenut a působit teď jako překvapení, na druhé straně zase uplynula už dost dlouhá doba, aby ten nepatrný zájem, který tu původně byl, docela vyprchal. Ti, kteří se vůbec mým spisem nějak zaobírali, říkali si s pocitem marnosti, který již před lety ovládal tuto diskusi, že se už zase asi chce oživovat zbytečné úsilí kolem té neplodné záležitosti, a někteří dokonce zaměňovali můj spis se spisem učitelovým. V jednom vůdčím zemědělském časopise se objevila následující poznámka, naštěstí až na konci a malým písmem: "Znovu nám byl zaslán spis o obřím krtkovi. Vzpomínáme si, že už jednou před lety jsme se nad zním srdečně zasmáli. Spis od té doby nezmoudřel a my jsme nezhloupli. Jenom smát se už podruhé nemůžeme. Zato se ptáme našich učitelských sdružení, zda venkovský učitel nemůže najít užitečnější práci než honit se za obřími krtky." Neodpustitelná záměna! Nečetli ani první, ani druhý spis, a dvě ubohá, ve spěchu pochycená slova obří krtek a venkovský učitel stačila už těm pánům, aby vystoupili na scénu jako zastánci oprávněných zájmů. Proti tomu se jistě dalo ledacos s úspěchem podniknout, avšak nedostatek porozumění mezi učitelem a mnou mi v tom bránil. Spíš jsem se pokoušel tajit před ním ten časopis, jak dlouho to jen půjde. On jej však velmi brzy objevil, poznal jsem to už z jedné poznámky v dopise, který mi sliboval jeho návštěvu o vánočních svátcích. Psal: "Svět je špatný a ještě se mu to usnadňuje," čímž chtěl vyjádřit, že já náležím k tomu špatnému světu, avšak nespokojuji se sobě vlastní špatností, nýbrž ještě to světu usnadňuji, to jest snažím se vylákat všeobecnou špatnost a dopomoci jí k vítězství. Nuže, já jsem již učinil potřebná rozhodnutí, klidně jsem ho mohl očekávat a klidně se dívat, jak přichází, zdraví dokonce méně zdvořile než jindy, beze slova si sedá proti mně, pečlivě vytahuje z náprsní kapsy svého podivně vatovaného kabátu onen časopis a otevřený mi ho přistrkuje. "Znám to,'` řekl jsem a bez čtení jsem mu časopis přistrčil zpátky. "Vy to znáte," řekl s povzdechem, měl starý učitelský zvyk opakovat cizí odpovědi. "Samozřejmě to nenechám bez odezvy," pokračoval, rozčileně poklepával prstem na časopis a ostře na mne přitom hleděl, jako bych byl opačného mínění; tušil asi, co chci říci; i jindy se mi zdálo, že poznávám ani ne tak z jeho slov, jako z jiných příznaků, jak často velmi správně dovede vycítit mé úmysly, neposlechne však tento cit a nechá se splést. Co jsem mu tehdy řekl, mohu reprodukovat takřka doslovně, neboť jsem si to krátce po našem rozhovoru zaznamenal. "Dělejte, jak rozumíte," řekl jsem, "naše cesty se ode dneška rozcházejí. Myslím, že to pro vás není ani nečekané, ani vám to není nevhod. Ta noticka v tomto časopise zde není příčinou mého rozhodnutí, pouze je definitivně upevnila; vlastní příčina je v tom, že jsem původně myslel, že vám svým vystoupením mohu být prospěšný, kdežto teď chtě nechtě vidím, že jsem vám v každém směru uškodil. Proč se to tak zvrtlo, nevím, důvody úspěchu a neúspěchu jsou vždy mnohoznačné, nehledejte jen ty výklady, které mluví proti mně. Pomyslete na sebe, i vy jste měl ty nejlepší úmysly a přesto jste neuspěl, díváme-li se na věc v celku. Neříkám to v žertu, míří to přece proti mně, řeknu-li, že i spojení se mnou je bohužel třeba počítat k vašim neúspěchům. Ustupuji-li teď od celé věci, není to ani zbabělost, ani zrada. Dokonce se to neděje bez sebezapření; jak velice si vážím vaší osoby, ukazuje již můj spis, stal jste se mi v jistém smyslu učitelem, a dokonce i krtka jsem si téměř oblíbil. Přesto ustupuji, vy jste objevitel, a já ať dělám co dělám, vždy překáží m tomu, aby vás zahrnula možná sláva, a místo toho přitahuji neúspěch a přenáším ho na vás. Alespoň takový je váš názor. Dosti toho. Jediné pokání, jež mohu na sebe vzít, je poprosit vás o odpuštění, a žádáte-li si toho, zopakovat doznání, které jsem vám tu učinil, též veřejně, například v tomto časopise."

Karel Havlíček Borovský - 2 básně

23. března 2007 v 16:44 Texty
Zde jsou dvě méně známé básně Karla Havlíčka Borovského, kde se zamýšlí nad posledními věcmi člověka. Obě básně napsal až ke konci svého života, kdy byl ještě stále ve vyhnaství v Brixenu. Básně jsou kupodivu laděny spíše optimisticky a dá se říci, že Hrob má dokonce vtipnou pointu.
Karel Havlíček Borovský:
O posledních věcech člověka
1854
Život věčný
Nic se netrap, duše má,
že je život krátký,
nepátrej co Bůh ti dá
za hrobskými vrátky.
Bezkonečný světa kruh
točí se vždy vřele,
nesmrtelný jest tvůj duch
v nesmrtelném těle.
Co lid smrtí jmenuje,
není ještě konec,
umíráček jenom je
divadelní zvonec.
On tu jenom znamená,
kde jsou aktů meze,
kdy vystoupí opona,
kdy se dolů sveze.
Po aktu se vždy naspěch
herci jen přestrojí,
ale aktů věčný běh
nikdy neustojí.
HROB
Synku, radím tobě,
není stejno v hrobě,
nedávej se pochovati
nikde na hřbitově.
Tam nedojdeš slávy,
ve způsobu trávy
spasou tebe každé léto
farářovy krávy.
Lépe o samotě,
nech si, chlapče, radit,
a tam si dej na svém hrobě
malou lipku vsadit.
Dobře se pod lipkou
budeš, synku, mívat,
pěkně ti tam budou na ní
z jara ptáci zpívat.
Když košatá lipka
rozkvete v červenci,
budou pod ní sedávati
panny a mládenci.
Lipka z tebe vssaje
toku medového,
pilné včelky nasbírají
med do úle svého.
Dej si, chlapče, radit,
pomni na tu slávu !
Ještě budou hezké holky
tebou sladit kávu.

F.X. Šalda - Mor pomníkový

17. března 2007 v 11:55 Texty
František Xaver Šalda se bohužel z povědomí české veřejnosti poněkud vytrácí, proto zde chci čas od času zveřejnit nějakou jeho esej, protože se domnívám, že jeho práce má i ndešnímu člověku stále co říct. Zároveň bych chtěl upozornit, že na stránkách nakladatelství Lidových novin ( http://www.nln.cz/knihy.php?keyword=15&type=edit_id&size=5&offset=10 ) je možné nyní objednat knihu od F.X. Šaldy - Boje o zítřek za opravdu skvělou cenu (51 kč).

F.X.ŠALDA

Mor pomníkový

Krásné bylo Staroměstské náměstí tak na počátku let devadesátých minulého století. Severní fronta domů vybíhala více k jihu, okolí svatého Mikuláše bylo hustě zastaveno a tak tvořilo náměstí opravdu uzavřený prostor; mistrně v něm byl umístěn barokní sloup Panny Marie, který ten prostor opravdu rozezvučoval. Do tohoto uzavřeného prostoru vjel na konci devadesátých let krumpáč assanační, probořil severní frontu, rozmlátil všecko kolem svatého Mikuláše, nadělal děr do prostoru náměstí. A když tam postavil Šaloun svůj rozmáchlý, na prázdno vyšumělý, beztvarý pomník Husův, bylo dopuštení boží dovršeno. Ať vstupuji na náměstí Staroměstské z Dlouhé třídy, nebo z ulice Železné, vždycky mám mučivý dojem, že se na místě, kde stojí pomník Husův, stalo nějaké strašné neštěstí, kterému nemohu zabránit. A opravdu: ten pomník je skutečné neštěstí. Právě jako skutečným neštěstím, které se nám sesypalo na hlavu, je Suchardův Palacký, také hromádka beztvarosti v širé planině, a ne uzavřený člen výtvarný ve vyšším uzavřeném celku prostorovém. Praha má snad jediný slušný pomník: Myslbekova svatého Václava. Ne výtvarný zázrak, ale dobrou věc, jadrnou, hutnou, nevyběhlou do mlékařské pěny. Ostatní sochy snad všecky připomínají nebezpečné výrobky cukrářské v bohatýrském měřítku a učedníci cukrářští, kteří budují složitější dorty, mohli by se jimi opravdu inspirovat. Místo výtvarného díla vidíš všude na náměstích a ulicích rozmáchlou novinářskou frázi, cosi jako zplastičtělý úvodník z "Národní politiky" nebo z "Národních listů".
Dnešnímu člověku jako by se nedařilo "uctívání hrdinů", abych užil slova Carlylova: snad v ně již ani upřímně nevěří. Jako by Marxův historický materialismus natropil nějakou skeptickou spoustu v jeho mozku. Ale sochaři chtějí být konec konců živi, kameníci také a pak jsou ještě předpotopní lidé, kteří myslí, že takové pomníky slouží k ozdobě města a vymáhají na ně položky v rozpočtech obecních, okresních nebo zemských.
Ale vpravdě cítí všichni činní lidé, když se ráno vylijí z domů a rozběhnou po svých obchodech, že takové pomníky jen překážejí. Kde nabrat také času a rozhlédnout se po krásách slečny Slepičkové, tancující jako genius nad Palackým a hlásající ideu znovuzrození českého národa, když s udýchaným dechem zápasíš o každou vteřinu, abys dorazil včas do kanceláře nebo do krámu? Zevlounů v dnešním životě víc a víc ubývá a ubozí cizinci, kteří projíždějí v Čedokových autokarech, bývají tak uuzení v pražských sazích a tak uzívaní, že celé město tancuje před nimi jako mrak bezbarvých skvrn, v němž se objímají svatý Václav s Husem a Jungmann s Dobrovským a splývají v sebe až do nerozeznání.
Oč rozumnější byly v tom směru minulé věky, snad proto, že byly v stavbě pomníků mnohem hospodárnější. Ve středověku včlenili takovou plastickou vzpomínku na historickou osobnost bez velkých cirátů do gotické katedrály. Je jen jedním řádkem, jedním veršem v té kamenné Bibli svatosti i profánnosti, vzletu i pitvornosti, legendy i historie, kterou je katedrála. Kolik jen německých králů a císařů viděl jsem kdysi v Strassburském Münstru objíždět na svých neumořitelných drobných konících nějaké jeho křídlo! A všichni stejně vlasatí a vousatí, neboť ta šťastná doba neznala ještě individuace. A jak ještě italská renesance dovedla postavit pomník takovému condottierovi, Coleonimu nebo Gattamelatovi! Sama věcná střízlivost, sama jadrná hutnost a žádná novinářská fráze a žádný politický tlach a žádná lekce z t.zv. filosofie dějin ! A jak šťastně dovedli obyčejně ti staří lidé nalézt pro ty sochy úměrné místo, jak je dovedli uzavřít do malého prostoru, nebo opřít o blízkou mocnou architekturu! Čímž nepravím ovšem, abychom tyto sochy kopírovali a přenášeli tehdejší poměry do dneška, který je zcela jinak ustrojen a má jiné potřeby.
Dnešní Praha je žalostný cvikýř mezi něčím, co již není, a něčím, co ještě není. Není to velkoměsto, bůh chraň; je to jen veliké maloměsto, což je něco horšího než veliká ves. A místo, aby se všecka pozornost a všecko úsilí správy obracelo k zhygienisování tohoto vší romantickou i neromantickou špínou zamořeného předpeklí, v němž bydliti je již dnes skutečnou mukou, nemá celá řada lidí na práci nic, než zaneřáďovat město výpotky své obraznosti stejně lenošné jako tupoduché. Máme stavební zákon popřevratový, vedle něhož obdobný starý zákon rakouský byl zázrak umu, bystrosti a péče o bydlící. Zákon, který dovoluje každý útok na tvé zdraví, vyjma snad přímou vraždu. Zákon vybudovaný přímo na ochranu podnikatelských lichvářů a počítající patrně se zcela blízkou katastrofou, ať povodňovou, ať zemětřesením. Vychází jim velmi ochotně vstříc: chce jim usnadnit co nejvíc práci. Až bude Praha skutečným velkoměstem, budou všichni její obyvatelé bydlit za Prahou v přeširokém zeleném pásmu domků a vil a do toho, čemu se dnes říká Praha, budou jen dojíždět ráno za prací, neboť to všecko bude jediná kancelář, jediná úřadovna, jediný obchod, jediná banka. A co v takovém velkoměstě s pomníky? Člověk bude mít jedinou touhu, až ho vychrlí jeho dráha, pozemní, podzemní nebo vzdušná, aby co nejrychleji dostihl své pracovny ulicí nebo bulvárem přímo k ní vedoucím a aby se po vykonané práci co nejrychleji, s nejmenší ztrátou času dostal na svou stanici a z ní domů. Okounění po ulicích a očumování po nich bude ten příští člověk pokládat přímo za ničení zdraví, s nímž bude spořit a které bude ze všech sil pěstovat ve svém zeleném stromovitém pásmu.
Z této dnešní Prahy bude snad vyňato a před zplanýrováním zachráněno několik ostrůvků, předem hrad s hradním náměstím, a budou dány snad pod jakýsi neviditelný skleněný poklop, jako museální objekty in natura. Právě proto musí nám záležet na tom, aby takové Hradčanské náměstí, beztak snad již poslední uzavřené, neroztříštěné náměstí pražské, nebylo zohyzděno pomníkem pana Obrovského, který opravdu vniká divokými lokty do tohoto náměstí a utlačuje neomaleně a rozbíjí všecko, co zde bylo posud vytvořeno. Má bezohlednost venkovského chasníka o muzice, ale to je také jeho jediná, ovšem dosti pochybná kvalita. Nejsem nikterak animován proti agrárnickému plánu, postaviti v Praze pomník tomu mythickému Přemyslu Oráči. Vidí-li v tom agrárníci svou politickou prestiž, s pánem bohem. Postavte si pomník vyšší třebas než Popokatepetl nebo Kilimandžáro, ale ne na tomto místě, které patří, opakuji, celé za musejní vitrinu. Ostatně doufám, že slova, která pronesl pan president o tomto projektu, stejně taktní ve formě, jako rozhodná ve věci, rozptýlila již nedorozumění a svedla celou otázku na pole jí jediné vlastní: na pole ryzí umělecké účelnosti.

Jakub Arbes - Kamarád 2

17. března 2007 v 11:46 Texty
Pokračování 1. části:
Od té doby minulo pět roků, aniž by se byli podivní tito kamarádi setkali.
Každý šel svou cestou…
Matěj byl dobrý, pilný a svědomitý dělník; dostal práci hned druhého dne - vydělal slušný groš a také si přál: neuhospodařil ani vindry.
Asi po třech letech seznámil se s chudičkou nějakou dívkou, sirotkem - oženil se a byl rád, že život vůbec uhájil.
Život Matoušův byl nepoměrně svízelnější; a jak jej uhájil, jest vůbec zázrakem, jakých se rok co rok děje v každém velkoměstě několik set; ale vzhledem k Matoušovi byl to přece jen zázrak zázraků.
Dal se zapsati do práv - podařilo se mu uloviti obstojnou hodinu, ba i malé stipendium ndash; a po celý rok studoval horlivě a pilně… Ale po roce uděleno stipendium jinému, hodina nestačila - slovem Matouš octl se na holičkách.
Nebyl sice zvyklý blahobytu - vyznal se v hladovění se závidění hodnou virtuosností, ba nepatřil mezi onen druh studentů, kteří se neumějí všemožným způsobem potloukati.
Ale což naplat, když se tak zvané poměry proti člověku v pravém slova smyslu spiknou - když veškeré úsilí a namáhání jest marné.
Po roce a několika měsících byl nucen studií zanechati a byl rád, že zachytil se jako diurnista u polopokoutního advokáta s pranepatrnou praxí - a živořil beznadějně od měsíce k měsíci, ba od roka k roku…
Přirozenoť, že v té době si často vzpomněl na kamaráda Matěje, ba že ho chtěl i vyhledati, aby si mu postěžoval. Ale když si připomenul, že se na jeho kamarádství nesmí spoléhati, zastyděl se a živořil o samotě dále…
Možno si tudíž pomysliti jeho překvapení, když asi po pěti letech vyhledal ho kamarád sám, navštíviv ho v kanceláři.
Bylo to v neděli dopoledne.
V kanceláři nebylo kromě Matouše nikoho; ale kamarád Matěj se nezdržel.
"Rád bych s tebou o něčem vážném promluvil mezi čtyřma očima," pravil tajemně. "Kdy a kde?"
Shodli se, že sejdou se po poledni asi o druhé hodině v téže hospodě na Poříčí za tímže stolem, za kterým byli poprvé v životě spolu "hodovali".
A skutečně se tam také sešli.
Hospoda byla skoro prázdná; mohli tudíž pohovořit zcela důvěrně.
Možno si tudíž představiti překvapení obou, když si pověděli, že nemá ani jeden ani druhý praničeho nazbyt a že ndash; i kdyby některý z nich chtěl na druhého se spolehnout - nebylo by mu to pranic platno.
Ale překvapení diurnisty Matouše změnilo se v úžas, když koželužský chasník svěřil se posléze se svým tajemstvím, řka zcela rozhodně:
"Není pomoci, kamaráde! Potřebuji tisíc zlatých jako sůl a ty, chtěj nechtěj - musíš je opatřit."
"Tisíc zlatých!… Já -?" zvolal diurnista úžasem.
"Já se sice na tvé kamarádství v ničem nespoléhám," ujal se slova koželuh; "ale opatříš-li peníze, nebudeš toho litovat - uvidíš!"
Diurnista pokrčil ramenoma a zavrtěl hlavou - ale koželuh nedada se mýliti, pokračoval:
"Nekoukej, prosím tě, na mne jako na nějakého šibala. Jsem dosud poctivý chlap a za to pranic nemohu, že jsem něco vyšpekuliroval - -"
"Ty že jsi něco vyšpe - -"
"Ovšem -"
"A co, prosím tě - co?"
Koželuh se tajemně nahnul k uchu diurnistově a zašeptal:
"Vyšpekuliroval jsem, jak by se dala teletina laciněji, lehčeji a lépe než dosud vydělávat."
Prozrazení prosaického tajemství působilo na diurnistu trochu komicky, ale zároveň ho napadlo, že si z něho někdejší několikahodinový kamarád tropí šašky.
"Nevěřím," pravil úsečně a rozhodně.
"Prozatím není také třeba," odtušil koželuh, "vždyť tě mohu přesvědčit, kdy budeš chtít. Teď jen opatř peníze, abych mohl začíti pracovat na vlastní vrub! Ty se můžeš státi mým společníkem nebo třeba samostatným podnikatelem a já budu tvým ředitelem nebo dílovedoucím - jak budeš chtít - - Jenom opatř peníze!"
Sledovati další rozmluvu zdá se nám býti zbytečno. Dodáváme jen následující:
V několika dnech, vlastně večerech koželuh diurnistu přesvědčil. Vydělalť před vlastníma jeho očima dvě teletiny na zkoušku, a diurnista, ačkoli laik, musil u srovnání novým způsobem vydělané kůže s koží po starém způsobu vydělané přiznati, že jde skutečně o nový vynález, jenž může býti znamenitým zdrojem příjmů, ba snad i rychlého zbohatnutí.
Ale kde vzít peníze?
Přemýšlel, kombinoval, hloubal po několik dní; ale nic naplat… Nabýti tisíce zlatých tak zvaným poctivým způsobem jest pro diurnistu přece jen cosi skoro nemožného.
Nicméně asi po půl létě je přinesl přece. Jak jich nabyl, zůstalo tajemstvím; ale peníze byly k disposici - naši spekulanti zahájili přípravy ke svému podniku.
Především vymoženo úřední povolení k zřízení malé dílny v Bubnech, najmuty místnosti a v několika týdnech zahájena výroba v malém.
Diurnista jako vlastní podnikatel a kapitalista byl - opatrný. Provedl vše na vlastní jméno a kamarád vynálezce figuroval jen jako dílovedoucí, po případě ředitel.
Někdejší diurnista jako továrníček ovšem byl v první době "pátým kolem u vozu"; duší podniku byl koželuh - nicméně asi ve dvou letech vpravil se i onen do věci tou měrou, že jí rozuměl a stal se později platným faktorem jako obchodník závodu.
Po pět roků závod ten jen stěží udržoval se nad vodou. Nemělť obchodních styků atd. S počátku pracováno jen pro nejužší okruh odběratelů - dělníků bylo v továrničce na nejvýš deset - krátce závodeček byl začasté již na pokraji záhuby.
Když však se Matoušovi podařilo zjednati obchodní spojení s cizinou, začal se závod rychle zvelebovati - dělnictva přibráno.
V brzku místnosti nestačily a závod přeložen na Oujezdskou bránu, kde zahájena práce skoro již horečná s neméně než asi sto dělníky. Krátce v dalších deseti letech byla to jedna z nejvýnosnějších továren v bezprostředním blízku Prahy.
Poměr mezi vynálezcem a "kapitalistou" zůstal však již v jistém ohledu beze změny.
Pánem a vlastníkem závodu byl Matouš Procházka,- kamarád jeho Matěj Svoboda zůstal prostým dílovedoucím; neboť prodlením doby uznáno za nutné ustanoviti i zvláštního ředitele, kterémuž se Matěj z dobré vůle podřídil.
V celku byl Matěj spokojen.
Bral slušnou mzdu dvou set zlatých měsíčně; ale jsa tak trochu "kamarád z mokré čtvrti", rád si zahýřil a z pravidla celou mzdu spotřeboval sám. Rodina jeho, žena i dcera byly po celou řadu let odkázány na dobročinnost vlastníka továrny, jenž také nikdy penězi neskrblil, opatřuje je vším, čeho potřebovaly.
On sám však vedl život téměř knížecí. Koupil si dvě villy, měl dvě ekypáže - krátce snažil se vynahraditi si, co mu byl skoupý osud z mládí tak houževnatě odpíral.
K Matějovi choval se přes všechny jeho nehrubě příznivé vlastnosti shovívavě. Nikdy mu ničeho nevytýkal, nikdy ho ku práci a pilnosti, ve které v poslední době valně ochaboval, nenabádal; nikdy ho z ničeho nekáral, ba zhusta ho zakládal i penězi, když Matěj potřeboval, což dělo se zpravidla vždy na sklonku měsíce nebo již v polovici.
Matějovi zdálo se býti vše to a mnohé jiné lhostejné. Uvykalť hýřivému životu, až posléze skoro nic v továrně se nestaral a mnohdy po celý týden, ba měsíc se tam neobjevil, leda když potřeboval peněž.
Matouš peníze dal, - Matěj hýřil dále.
Avšak i k rodině Matějově choval se Matouš se vzornou šetrností a úslužností. Dům jeho vlastní byl i jejím domem, v němž mohla žíti po své libosti, aniž by se o něco starala.
V létě obývala rodina Matějova jeden z Matoušových letohrádků. - krátce obě strany, kapitalista i vynálezce, jakož i vynálezcova rodina byly po celou řadu let svrchovaně spokojeny.
Minulo dalších pět roků…
Závod úžasně rychle vzkvétal, peníze hrnuly se do pokladen se všech stran. Matouš žil vždy s větší nádherou, Matějovi pak vždy více se nedostávalo - peněz…
Nepracoval už dávno pranic - za to tím více hloubal o svém zvláštním poměru ke svému kamarádovi, až dospěl k výsledku pro sebe nad míru nepříznivému.
"Jakž medle k tomu přijdu já," mudroval, "abych byl jemu podřízen - já, prapůvodce a duše všeho - já, kterýž jsem atd. atd. Jak k tomu přijdu, abych závisel ve všem všudy na něm a byl takořka jeho podnoží? Ne, ne - to déle trvati nesmi… Postarám se, abych si dopomohl 'ku svému právu a stal se také pánem jako on'."
A rozhodl se učiniti, čeho bylo třeba, by si k právu svému dopomohl.
Dostavil se do kanceláře kamaráda-společníka a pověděl prostě, ale cela jasně, oč jde - vlastně co chce.
Kamarád ho vyslechl se vzornou trpělivostí.
Nejevil ani překvapení, aniž nechuť nebo nevoli; ale když Matěj skončil, odpověděl suše a rozhodně:
"Ne! Nikdy!"
Podobné odpovědi Matěj neočekával.
Odpověděl podrážděně - slovo dalo slovo a přes to vše nebo právě proto, že Matouš zůstal klidným, ale zároveň neoblomným, rozzuřil se Matěj tou měrou, že jen divem nedošlo s jeho strany k násilí.
Četl kamarádovi nejtrpčí litanie. vyčetl mu vše, co mu mohl vyčítati - vyhrožoval… Ale nic naplat…
Matouš s chladným úsměvem odpovídal:
"Na kamarádství se nespolehej - vždyť víš, co a jak -"
Matěj však toho nedbal.
Láteřil a zuřil, až zdálo se, že došla i Matoušovi trpělivost.
Vztyčil se a rozhodně pronesl poslední své slovo:
"Za to vše, cos mi teď, kamaráde, provedl, dávám ti výpověď ze závodu. Dnešním dnem počínaje nebude se ti vypláceti žádná mzda… A teď jsi jdi hledat své tak zvané právo, kam chceš…"
Matěj zůstal v prvním okamžiku jako omráčen; ale po chvíli spustil poznovu:
"Jak? Ty ničíš mne, kterýž jsem ti dopomohl ke všemu, co svým nazýváš - ty mne doháníš k zoufalosti?"
"K jaké zoufalosti? Nemáš ženy? Nestarej se - žena se o tebe postará!"
"Jakže?! Žena - moje žena, která i s dcerou závisí na tvé milosti? A já že bych měl žíti z milosti ženy, kterouž můžeš, kdykoli i libo - uvrhnouti v bídu?… Nikdy! Ostatně - -"
Hlas jeho třásl se nejprudším pohnutím, když slova ta pronesl a pohroziv kamarádu společníkovi pěstí vrávoravým krokem opustil kancelář - - -

Co se dělo v duši Matějově, nelze vypsati. Hněv, lítost, zklamání a pomstylačnost rozdmychovaly ji po několik dní, až po sléze se rozhodl vzíti útočiště k prostředku nejkrásnějšímu: domoci se práva svého soudně.
Navštívil jednoho z nejrenomovanějších advokátů, pověděl, oč jde, a dostav v odpověď, že za takových poměrů není možno proces vyhráti, dal k provedení jeho své svolení.
Objemná a výborně koncipovaná žaloba napsána a podána. A po několika týdnech ustanoven i den řízení.
Matěj Svoboda dostavil se se svým právním zástupcem; Matouš Procházka však bez zástupce.
Po obvyklých formálnostech řízení soudní zahájeno. Obžaloba přečtena a žalobník i právní jeho zástupce ji opodstatnili. Žalující vypravoval prostě, ale přesvědčujícím tónem vše, co zdálo se mu býti vhodným; jak se s Matoušem před lety seznámil, jak ho nasytil a napojil - vůbec vypravoval celý průběh svého i Matoušova života…
Obžalovaný s ledovým klidem naslouchal. V tváři jeho ani sval se nepohnul a jenom když žalující s trpkostí to neb ono mu vyčítal, zdálo se, jakoby se snažil potlačiti úsměv.
Konečně uděleno slovo obžalovanému.
Vstal a pravil tónem chladným:
"Slavný soude! Na vše, co zde bylo pronešeno, nemám jiné odpovědi, nežli prosbu, aby byla především vyslechnuta choť žalobníkova, za jejíž předvolání jsem byl žádal."
Žalující v nejvyšší míře popuzen, vyskočil.
"Jakže?! Moje vlastní žena že má svědčiti proti mně?" zvolal rozjitřen.
Soudce však upozornil na soudní řád, že má žena sice právo, svědectví se zříci, ale že svědectví vydati - může.
Rozlícený žalobník byl nucen usednouti a svědkyně předvolána.
Klidně předstoupila a byvši vyzvána vylíčiti stav věcí položila prostě jakousi listinu na soudní stůl.
Za všeobecného napjetí přelétl soudce listinu nejprve sám pro sebe a po několika vteřinách počal ji čísti odměřeným tónem nahlas.
Obsah listiny byl prostý, ale v právním ohledu nade vší pochybnost určitý. Obžalovaný Matouš procházka v listině datované již před sedmi lety prohlašuje, že letohrádek, jejž obývá v létě rodina Matěje Svobody, jest jejím majetkem, že rodina tato má právo na polovici továrny a vůbec na polovinu čistého užitku z továrny té plynoucího ndash; na všechny časy; ale že hlava rodiny té, Matěj Svoboda, jest vyloučena z veškerého spolupůsobení při závodu…
Žalobník byl zdrcen…
A přece po chvíli zajásav padl kamarádovi, jemuž byl před lety sám radil, aby se na kamarádství nespoléhal, okolo krku…

Jakub Arbes - Kamarád 1

17. března 2007 v 11:44 Texty
V dnešních dnech vyšla v nakladatelsví Lidových novin kniha od Jakuba Arbese - Romaneta (je jich v ní obsaženo 5 Svatý Xaverius, Sivooký démon, Zázračná madona, Ukřižovaná a Newtonův mozek) , a protože není nejlevnější (stojí 345 kč), určitě je dobré si napřed od tohoto autora něco přečíst. Zde je jedna Arbesova povídka Kamarád, která je sice od žánru romanet hodně odlišná, ale člověk si lépe udělá názor na způsob a styl jakým Arbes píše. Jinak také doporučuji vydání Romanet v Levných knihách, jsou tam 3 nejznámější - Svatý Xaverius, Zázračná madona a Newtonův mozek - a zároveň je toto vydání velmi levné (stojí 59 kč).
Jakub Arbes
Kamarád
Již tomu asi třicet let, co za tichého, příjemného večera na sklonku měsíce září - právě když bylo slunce zapadlo - seděl na kameně vedle silnice vedoucí ze Satalic do Prahy asi osmnáctiletý mladík.
Na první pohled bylo lze poznati, že připutoval pěšky po silnici z daleka a že jen odpočívá.
Byl celý zaprášen a činil dojem k smrti unaveného ubožáka, který neví, má-li či nemá-li dále jíti.
Byl prostřední postavy, suchý a slabý, skoro kost a kůže; ale měl intelligentní vzezření.
Souměrné rysy tváře však ničím nevynikaly; byla to jedna z oněch fysiognomií, jež nutno déle pozorovati, nežli si ji vštípí člověk do paměti.
Toliko dlouhý plavý vlas a modré oči upřené právě do krvavé záplavy na západě byly nápadnější: vlas svou hebkostí, oči nevylíčitelně zádumčivým výrazem.
Asi po čtvrt hodině ubíral se po téže silnici jiný mladík - o něco starší prvního; ale velký, silný, ba hranatý.
Zdravím kypící tvář drsných tahů jest podmračená a skoro škaredá. Černé oči však se dívají spokojeně kolem a sešpoulené odulé rty pohvizdují právě nějakou písničku.
Byl taktéž celý zaprášen; na zádech měl tlumok, v ruce sukovitý obušek a vykračoval, jakoby se byl teprve před nedávnem vydal na cestu.
Přešel podle odpočívajícího plavovlasého mladíka, aniž by si ho byl hrubě všiml; ale asi po desíti krocích buď náhodou nebo z jiné příčiny se zastavil a poohlédl.
"Hola, kamaráde! Kam pak?" zvolal drsně chraplavým hlasem.
"Do Prahy!" odpověděl nesměle plavovlasý.
"Nuže, zvedni své pedály a pojď - chceš-li!"
Nebylo to sice vyzvání příliš lákavé; ale plavovlasý vztáhl jednu ruku po svém ranečku a druhou po holi, jež ležely podle něho - "zvedl své pedály" a nesměle se přiblížil.
Černooký změřil modrookého od hlavy k patě s výrazem upřímné soustrasti.
"Nu, ty's mi pěkné vyžle!" zamručel na polo pro sebe. "A z daleka?" dodal nahlas.
"Z Králové Hradce," odtušil plavovlasý. "Vyšel jsem včera ráno a dnes -"
"Dnes už nemůžeš s místa - není-liž pravda," vpadl druhý a po chvíli dodal: "To jsem já jinší chlapík - podívej se! (při tom se vzpřímil a plavovlasý naň upřel zvědavě své zádumčivé oči). Já vyšel z Hradce včera v poledne - půl dne jsem profechtoval - a teď bych ještě šel kraj světa."
Plavovlasý jen smutně přikývl, černooký zatočil sukovitým obuškem nad hlavou, načež oba vykročili.
Chvíli šli podle sebe mlčky; plavovlasý pokulhával.
"Ty's pořádně schvácený!" ozval se posléze černooký. "Skoro bych měl chuť shoditi pinkl a vzít na záda tebe."
"To snad nebude ani třeba," míní prostoduše druhý.
"A snad ty nemyslíš, že bych to udělal opravdu?" rozesmál se škaredý. "Co pak mi po tobě?"
"Pravda, co ti po mně!" přisvědčil smutně druhý.
A zase šli mlčky podle sebe.
"A co pak ty vlastně v Praze chceš?" ujal se po chvíli poznovu slova černooký.
"To sám pán bůh ví," odtušil tázaný váhavě.
"A čím pak jsi?"
"Já? - Student…"
Škaredý se rozesmál.
"Proč se směješ?" optal se po chvíli student.
"Protože jsem myslil, že's nějaký 'hnidopich' nebo tak něco, co musí nosit v kapse cihličku, aby to vítr neodfouk'…"
A zase se ubírali chvíli mlčky podle sebe.
Student - buď že unavením nemohl statně vykračujícímu soudruhovi stačit nebo že mu společnost drsného kumpána nebyla příjemná - zůstával pozadu.
"Pojď, vyžle, pojď!" vybízel kumpán po několika minutách.
"Vyžle" snažilo se vyzvání vyhověti. Ale posléze asi po půl hodině, když už byly červánky na západě skoro úplně pohasly, zůstalo stát a smutně připomenulo:
"Já přece jen nemohu."
"Bolí tě něco?" optal se soudruh.
"Nebolí; ale jsem schvácen."
"Tak si chvíli odpočiň! Tamhle u škarpy je trochu trávy - já na tebe počkám."
Student popošel, ulehl do rozprášené trávy a soudruh nad ním stál jako na stráži.
"Jdi jen sám!" ozval se po chvíli student.
"Proč mne odháníš?" odtušil škaredý s mírnou výčitkou. "Ublížil jsem ti? Bojíš se mne?"
"Neublížil's, nebojím se tě."
"Nu tedy - počkám na tebe. já už dnes nic neprozahálím. A přijdu-li do Prahy o hodinu nebo o dvě dříve nebo později - co na tom?"
"Ale co ti po mně?" míní student.
"Hlouposti!" zamumlal kumpán. "Aby se člověk ze všeho zpovídal - -"
Ale po krátké pomlčce doložil:
"Tak ti to povím, já měl taky bratra studenta -"
"A nemáš?"
"Nemám. Umřel loni v Praze - a byl - nu, já ti to povím všechno - zrovna takové vyžle jako ty. A když šel před třemi lety poprvé do Prahy, taky došel, jak mám psal, jenom až sem někam k Satalicům a nemohl už schvácením dále…"
"A jak se dostal do Prahy?"
"Zcela jednoduše. Nějaký povozník ho vzal na vůz - to´t celá komedie… A pojede-li někdo kolem, dám tě taky naložit a bude vyhráno."
"Ale já nemám, čím bych zaplatil."
"Nu - nějaký ten groš snad přece máš?…"
"Nemám. Měl jsem dva zlaté, ale od včíra poledne nemám ani krejcaru."
"Propil's? Nebo prohrál?"
"Ztratil jsem -"
"Aj, aj! Tak jsi musil fechtovat jako já…"
"Ne - já nefechtoval - nežebral -"
"A kde pak's byl přes noc?"
"Přespal jsem několik hodin v prázdné hlídačské boudě u Chlumce…"
"A kdo ti dal jíst?"
"Nikdo."
"Ty's nejed'?"
Student váhal s odpovědí.
"A máš hlad?"
"Mám," zašeptal nesměle a stydlivě student.
Škaredý se zdál být s výsledkem svého vyzvídání spokojen. Přikývl několikráte hlavou, po té sáhl do zadní kapsy svého kabátu, vytáhl několik skyviček okoralého chleba a podal je studentovi řka:
"Zatím!… Co mám, to dám. V nejbližší hospodě se pořádně najíme. Vyšel jsem z domu bez groše; ale vyfechtoval na cestě skoro tři zlaté… To snad dostačí - ne?"
Student se neosmělil ani odpověděti. Hltavě pojídal okoralý chléb a kumpán se zjevnou uspokojeností naň pohlížel - -

Co dále se sběhlo, možno pověděti několika slovy.
Asi po čtvrt hodině jel tudy ku Praze nějaký povoz a svezl studenta, kdežto soudruh hodiv si na vůz jen svůj tlumok klusal podle vozu.
Dojeli do Prahy pozdě na večer.
Před jednou z četných hospod na Poříčí dal samaritánský vandrovní zastaviti, zaplatil kočímu několik krejcarů a student slezl s vozu.
Po několika minutách seděli oba v hostinci za stolem. Povečeřeli a popíjeli vypravujíce si všední a nejvšednější věci.
Student se dověděl, že milosrdný kumpán zove se Matěj Svoboda, je koželužský chasník z malé vísky u Hradce Králové a že jde do Prahy hledat práci.
Chasník pak se dověděl, že student zove se Matouš Procházka, že je rodilý z Králové Hradce; ale už dávno sirotek - že vystudoval v Hradci v bídě a nouzi gymnasium a jde do Prahy - nejspíše taktéž v bídě a nouzi - dostudovat…
Vše ostatní, co si tito dva mladí lidé ještě vypravovali, bylo trak všední, že můžeme to pominouti mlčením.
Minulost obou byla stejně neb alespoň nápadně podobně trudná a sblížila je v brzku tou měrou, že prodlením necelé hodiny jinak se neoslovovali, nežli "milý Matouši" a "milý Matěji" - krátce, že se v pravém slova toho smyslu skamarádili.
Student Matouš poznal, že seznámil se s drsným, nevzdělaným, ale nikoli hloupým chasníkem, jenž se rád najedl a ještě raději napil a nebyl naprosto žádným přítelem škarohlídství, nýbrž rád se zasmál a nerad si připouštěl starosti.
Chasník Matěj naproti tomu poznal, že spřátelil se s nesmělým, zádumčivým mladíkem, kterýž přes všechny své vědomosti nevěděl si v životě rady, tím méně pomoci, nebo jinými slovy: s dorostlým dítětem, které potřebovalo snad ještě několik roků pomocné ruky zkušeného člověka.
"A co tu chceš v Praze počít - jak to chceš narafičit, milý Matouši," pravil k němu mimo jiné, "když - jak povídáš - nemáš v kapse ani vindry?"
Student Matouš pokrčil ramenoma.
"Či myslíš, že tu v Praze na chudé studenty čekají?" pokračoval Matěj. "Nebo myslíš, že se budou o tebe dobrodinci rvát, kdo z nich by tě mohl vzít do bytu nebo ti dát jíst a platit za tebe školné? Prosím tebe, jak tě jen mohlo napadnout vydati se na cestu do Prahy jako - bez vesla na moře? Znáš tu někoho?"
"Neznám, ale mám dobré vysvědčení," odpověděl skoro až hrdě student.
"Věřím," Matěj na to. "Do škol tě tedy snad přijmou. Ale na tom není dost…"
"Nu - snad s nějak protluku…"
"Snad, snad… Ale jak? Přemýšlel's o tom?"
"Ovšem že… Doufám, že nějaké hodiny…"
"Ale jak pak, když nikoho neznáš?"
"Mám tu některé kamarády, kteří se mnou studovali v Hradci…"
"Ah - na kamarády nespolehej!" varoval chasník Matěj studenta Matouše. "Kamarád je tak dlouho kamarádem, dokud doufá, že mu kamarádství může prospět."
"Ty tedy v kamarádství nevěříš, milý Matěji?" optal se Matouš s důrazem, jakoby na odpovědi závisela jeho spása.
"Ať věřím nebo nevěřím, na tom nezáleží," odpověděl tázaný, "ale já bych se na kamarády nikdy nespoléhal. Ovšem není kamarád jako kamarád. Jsou kamarádí - - a abych ti dokázal, že jsou také jiní kamarádi - pověz mi, čím bys mi na příklad mohl prospěti teď ty?"
"Já tobě?" opáčil student, nevěda, co Matěj slovy těmi míní, a po chvíli doložil s důrazem:
"Ničím!"
"Nu ndash; tak vidíš!" ujal se slova chasník. "A kdybych já ti v něčem pomohl, byl bych dobrým kamarádem - ne?"
"Ovšem, ovšem," vpadl živě student.
"Ale mohl bys na toto dobré kamarádství spoléhat?" namítl Matěj.
Ale dříve, nežli Matouš odpověděl, dodal sám:
"Nemohl! Dnes jsem takový a zítra makový - rozumíš? Dnes bych snad s tebou rozdělil poslední sousto a zítra bych ti třeba poslední sousto vyrval z ruky… To je to! Člověk, ať kamarád nebo nekamarád, vždycky nebo z pravidla myslí jen na sebe…"
"Ale ty jsi dnes přece na sebe nemyslil, když jsi mi přispěl!" připomenul měkce a tónem vděčnosti student.
"To bylo něco jiného - to byl jen tak pouhý nápad," omlouval se Matěj a doložil:
"Ostatně - když jsem ti podal několik kůrek, byl jsem sám syt - a nebyl jsem ještě ani tvým kamarádem"
"A teď jím jsi?"
"Nu, chceš-li - jsem; a chceš-li, zůstanu jím… Ale spoléhat se na moje přátelství nesmíš, jako já se nespoléhám na tvoje!"
"Nuže, dobře," odpověděl student. "Já chci, abys mi zůstal kamarádem…"
"A nespoléháš se na moje kamarádství?" vpadl Matěj.
"Nespoléhám; ale ty se nesmíš spoléhati na moje!" doložil student v souhlasu s chasníkem.
"Já na tvoje? Ani mi ve snu nenapadlo a nikdy nenapadne!" zvolal živě Matěj.
Po té zvedli oba mimoděk sklenky, přiťukli a připili na kamarádství, v němž jeden na druhého nespoléhá.
Chasník zaplatil za studenta řád i nocleh - když pak se vyspali a z rána rozloučili, aniž by si byli řekli, kde se zase setkají, našel student v kapse několik krejcarů, jež mu tam byl patrně chasník tajně vstrčil, aby "měl něco do začátku"…

Sokrates

17. března 2007 v 10:46 Články
Právě Sokrates je jedna z osobností, kvůli kterým jsem se rozhodl založit tento blog. Stejně jako Sokrates by se každý z nás měl snažit rozvíjet zájem o vše na světě. Protože většina zloby a nesnášenlivosti vzniká z neznalosti a nepochopení, měli bychom o všem pečlivě přemýšlet a uvažovat a to bez všech předsudků a s notnou dávkou tolerance. Jak opravdu můžu nenávidět něco, co už dobře znám? Vzpomeňte si jenom na Čapkovu skvělou povídku Poslední soud, kde Bůh nemůže sám soudit nebezpečného vraha, protože o něm ví úplně všechno. Ví nejen o všech jeho poklescích a zločinech, ale ví také o všem dobrém, co kdy vrah udělal, a o tom jaké příkoří se mu kdy stalo. To už potom nemůže říct jednoznačný soud. Stejně tak hlavním účelem tohoto blogu není soudit, ale hodnotit, hodnotit z různých stran a pohledů, pravda totiž málokdy bývá na nějakém krajním bodě, ale většinou někde uprostřed. Cílem tohoto blogu tedy bude snažit se pravdy dobrat, i když už teď je jasné, že se to nemůže podařit. Na pravdu nikdo monopol nemá a můžeme jen doufat, že se k pravdě blížíme, přesto je důležité v jejím hledání nikdy neustat a stéle se jí snažit dopátrat. Stojí ale zato pravdu hledat, když jak už jsme zmínili není možné jí nikdy zcela dosáhnout? Myslím, že určitě ano. Což neřekl T.G.M. "Nic není veliké, co není pravdivé." a nepoložili snad nejlepší z lidí svůj život za pravdu? Právě Sokrates je toho krásným příkladem. I přesto, že zemřel v roce 399. př. Kr. je stále velkým zdrojem moudrosti a inspirace pro náš svět. V jeho odkazu chci vést tento blog, i když dobře vím, že je to nesplnitelný úkol. O to větší musí být úsilí, s kterým se do toho pouštím.